Článek
Když táta zemřel, říkali jsme si, že nás to semkne. Že bolest je větší než všechno ostatní. První týdny to tak i vypadalo. Seděli jsme u jednoho stolu, pili kafe, vzpomínali. Smáli se historkám, které jsme slyšeli stokrát. Byli jsme rodina.
Pak přišly peníze.
Táta nebyl bohatý, ale měl dům. Starý, po prarodičích, s velkou zahradou. A úspory. Nic závratného. Ale dost na to, aby se ukázalo, kdo kým doopravdy je.
Jsme tři sourozenci. Já, starší bratr Pavel a mladší sestra Lenka. Vždycky jsme si říkali, že peníze pro nás nejsou důležité. Že hlavní je vztah. Dokud nebylo o čem rozhodovat.
Pavel bydlel v domě s tátou poslední roky. Pomáhal mu. Aspoň tak to říkal. Lenka žila v zahraničí a já byla někde mezi – starala jsem se, jezdila, zařizovala lékaře. Každý jsme si mysleli, že jsme udělali nejvíc.
Když notář otevřel závěť, bylo ticho. Táta dům odkázal Pavlovi. Peníze rozdělil mezi nás tři. Prý „aby se nehádali“. Ironie.
Pavel řekl, že je to spravedlivé. Lenka zbledla. Já jsem cítila, jak se mi svírá žaludek. Ne proto, že bych chtěla dům. Ale protože jsem věděla, že tohle je začátek konce.
„Já jsem se o něj staral,“ řekl Pavel. „Tak je logické, že dům je můj.“
„Staral?“ vyletěla Lenka. „Bydlel jsi tam zadarmo!“
„Ty jsi tady nebyla!“
„Protože jsem pracovala!“
Seděla jsem mezi nimi a připadala si jako dítě u hádajících se rodičů. Jenže tentokrát nikdo nezakročí.
Začaly vznikat tábory. Pavel a jeho žena. Lenka a já. Každé setkání bylo boj. Každý telefonát podezřelý. Každá věta měla druhý význam.
Pavel nám začal vyčítat, kolik ho stála péče o tátu. Kolik zaplatil oprav. Kolik obětoval. Lenka vytahovala, že posílala peníze. Já připomínala, kdo řešil papíry, nemocnice, pohřeb. Měřili jsme si bolest v korunách.
Dům se stal symbolem. Ne střechou. Ne vzpomínkami. Ale vítězstvím. Kdo ho má, ten vyhrál. A kdo ne, je odstrčený.
Když jsme navrhly, že by se dům prodal a peníze rozdělily, Pavel se urazil. „Táta by to takhle nechtěl,“ řekl. Přitom jsme všichni věděli, že táta chtěl hlavně klid.
Lenka přestala jezdit domů. Říkala, že nemá sílu poslouchat, jak je Pavel chudák. Já jsem se snažila zprostředkovat. Volala jsem. Psala. Uklidňovala. A mezitím se stávala nepřítelem pro oba.
„Ty stojíš proti mně,“ řekl mi Pavel.
„Ty jen závidíš,“ napsala mi Lenka.
Rodina se rozdělila. Nejen mezi nás tři. Rozdělili se i bratranci, tety, známí. Každý měl názor. Každý věděl, co je spravedlivé. Každý se přiklonil k jednomu táboru.
Na Vánoce jsme se poprvé nesešli. Pavel slavil v domě. Lenka zůstala v cizině. Já seděla doma a dívala se na stromeček, který mi najednou připadal směšný.
Nejhorší nebyly hádky. Nejhorší bylo ticho. To, že Pavel přestal brát telefon. Že Lenka psala jen krátké zprávy. Že jsme se z lidí, co se znali celý život, stali cizinci.
Peníze odhalily věci, které byly schované roky. Křivdy. Závist. Pocit, že někdo má víc. Že někdo dostal víc lásky. Že někdo byl vždycky ten oblíbenější.
Jednou jsem sebrala odvahu a Pavlovi řekla: „Stojí ti to za to?“ Podíval se na mě tvrdě. „Ty bys to nepochopila. Ty ten dům nemáš.“
A v tu chvíli mi došlo, že už nejde o peníze. Jde o moc. O uznání. O pocit, že jsi vyhrál.
Dnes jsou to tři roky. Dům stojí. Rodina ne. Lenka má vlastní život. Pavel má dům. Já mám pocit, že jsme všichni prohráli.
Peníze rozdělily naši rodinu na dva tábory. A možná by to udělaly tak jako tak. Jen jsme si do té doby hráli na to, že jsme lepší. Že nám o ně nejde.
Jdou. Ne proto, že bychom je milovali. Ale proto, že dokážou zviditelnit všechno, co jsme si roky nechtěli přiznat. A někdy vezmou víc než dávají. V našem případě rodinu.
