Článek
Petře je 36 let a ještě před pár lety si myslela, že má šťastné manželství. S manželem Martinem jsou spolu deset let, mají osmiletého syna Honzíka a žijí v bytě na okraji města. Martin je hodný chlap, pracovitý, starostlivý o rodinu. Jen jedna věc mezi nimi postupně narostla do rozměrů, které Petra už přestává zvládat.
Každý víkend jezdí k jeho rodičům.
Bez výjimky.
Začalo to nenápadně. Když se poznali, Martin navrhoval, že by mohli v sobotu zajet na oběd k jeho mamince, Aleně. Petra s tím neměla problém. Rodina jí přišla milá, tchán Karel byl tichý a klidný, tchyně starostlivá, možná trochu dominantní, ale nic, co by ji znepokojovalo.
Po svatbě se z občasných návštěv stal zvyk. Jednou za dva týdny, pak každou sobotu. Když se narodil Honzík, frekvence se ještě zvýšila.
„Aspoň ti pomůžou,“ říkal Martin.
Jenže pomoc postupně přestala být pomocí.
Dnes jejich víkend vypadá pořád stejně. V sobotu dopoledne rychlý úklid, oběd narychlo nebo jen něco do krabičky, pak nasednout do auta a jet třicet kilometrů k Martinovým rodičům. Tam stráví celé odpoledne a většinou i večeři. Domů se vracejí večer unavení.
V neděli se často jede znovu.
„Maminka říkala, že jsme tam minule byli jen chvíli,“ oznámí Martin.
Petra už dopředu ví, že nemá smysl protestovat.
Nejhorší pro ni nejsou samotné návštěvy. Nejhorší je atmosféra.
Tchyně Alena má jasnou představu o tom, jak by měla rodina fungovat. A Petra má pocit, že v té představě nikdy nebude dost dobrá.
„Honzík je nějaký hubený. Dáváš mu vůbec pořádně jíst?“
„Za nás jsme si s dětmi víc četli.“
„Ty pracuješ na zkrácený úvazek a stejně nestíháš? To nechápu.“
Věty pronášené s úsměvem, ale pokaždé jako malé bodnutí.
Martin většinou mlčí. Nebo to zlehčí. „Maminka to tak nemyslí,“ říká Petře cestou domů.
Jenže ona to tak cítí.
Postupně přišla o víkendy. O čas jen pro sebe. O spontánní výlety, o lenivá nedělní rána, o možnost prostě nic nedělat.
Jednou navrhla, že by mohli jet jen jednou za dva týdny.
Martin se na ni překvapeně podíval. „Proč? Vždyť je to rodina.“
„Já taky potřebuju někdy odpočinek,“ řekla opatrně.
„Tak si odpočineš tam,“ odpověděl.
Jenže tam Petra neodpočívá.
Pomáhá v kuchyni, uklízí ze stolu, hlídá Honzíka, poslouchá poznámky a snaží se být milá. Když si sedne na chvíli s telefonem, tchyně poznamená: „Dnešní mladí pořád jen koukají do mobilu.“
Minulé léto přišla první větší hádka.
Petra chtěla jet s Honzíkem na víkend na výlet. Jen oni dva, protože Martin měl pracovní cestu.
„A co maminka? Ta s ním chtěla na zahradu,“ řekl Martin.
„Ale já chci být taky někdy jen s vlastním dítětem,“ odpověděla.
Martin se urazil. „Máš něco proti mým rodičům?“
Od té doby se to mezi nimi vrací v různých obměnách.
Poslední kapka přišla před měsícem.
Petra měla za sebou náročný týden v práci. Honzík byl nemocný, nespala skoro tři noci. V pátek večer řekla: „Tenhle víkend nikam nejedu. Potřebuju zůstat doma.“
Martin ztuhl. „Maminka už vaří.“
„Tak jí zavolej, že nepřijedeme.“
„Já jí tohle říkat nebudu,“ odpověděl.
Nakonec jel s Honzíkem sám.
Když se vrátili, byl Martin chladný. „Maminka byla zklamaná. Ptala se, jestli se na ni nezlobíš.“
Petra měla chuť říct, že se nezlobí. Jen už nemůže.
Jenže skutečný problém si uvědomila až o pár dní později. Kolegyňka v práci se jí ptala, co dělali o víkendu.
Petra chvíli přemýšlela.
A došlo jí, že už několik let nedělají nic jiného než jezdit k jeho rodičům.
Žádné výlety. Žádné víkendy pryč. Žádné spontánní plány.
Jen jedna trasa. Pořád dokola.
Teď sedí večer v obýváku a přemýšlí, co dál. Nechce manžela stavět před ultimátum. Nechce konflikt s jeho rodiči. Ale zároveň cítí, že takhle dlouho fungovat nemůže.
Nejvíc ji bolí jedna věc.
Když řekne, že je unavená nebo že už nechce jet, Martin odpoví: „Ty přeháníš.“
Možná přehání.
Nebo možná jen jako jediná nahlas říká, že rodina nemůže znamenat, že jeden člověk postupně přestane mít vlastní život.
A když teď slyší v pátek večer větu: „Tak v kolik zítra vyjedeme?“
Místo odpovědi si v duchu říká jediné.
Jak dlouho to ještě vydržím.
