Článek
Ach, ta moje holčička… Vždycky jsem si přála mít dceru, víte? Někoho, komu bych mohla předat svoje zkušenosti, s kým bych mohla sdílet radosti i starosti. A taky někoho, kdo by mě v mých šedesáti občas navštívil, přinesl kytku a zeptal se, jak se mám. Ale místo toho mám pocit, že se z ní stala taková… bankomatová dcera.
Víte, ona je moc šikovná. Vždycky byla. Chytrá, vtipná, s talentem na jazyky. Jenže jak vyrostla, tak se nějak… změnila. Začalo to nenápadně, občas si půjčila nějakou tu stovku, pak tisícovku, pak už to byly vyšší částky. Vždycky slibovala, že mi to vrátí, ale víte, jak to chodí. Člověk má měkké srdce, zvlášť když jde o vlastní dítě. Tak jsem mávla rukou a řekla si, že to nehraje roli.
Jenže pak se to začalo stupňovat. Začala jezdit čím dál tím častěji, ale nikdy se nezdržela dlouho. Vždycky jen na skok, rychle se zeptala, jak se mám, jestli nepotřebuju s něčím pomoct, a pak hned přišla s tím, že má nějaký problém, že potřebuje nutně peníze. Na nájem, na auto, na nový počítač do školy. Vždycky to znělo tak naléhavě, tak zoufale, že jsem jí nemohla odmítnout.
A já hlupačka jí ty peníze dávala. Vždyť je to moje dcera, pomyslela jsem si. Co bych pro ni neudělala? Jenže pak jsem si začala všímat, že se to opakuje pořád dokola. Přijede, chce peníze, odjede. A mezi tím se neozve. Ani ťuk.
Začala jsem se cítit jako… dojná kráva. Jako někdo, kdo je tu jen proto, aby plnil její finanční potřeby. A víte, co je nejhorší? Že se mě nikdy nezeptá, jak se mám já. Jestli nepotřebuju s něčím pomoct já. Jestli se mi nestýská.
Vím, že má svůj život, že má spoustu starostí. Ale já taky nejsem z kamene. Taky mám svoje starosti, svoje trápení. A taky bych si občas ráda s někým popovídala, svěřila se, dostala pohlazení. Ale zdá se, že pro ni jsem jen zdroj peněz.
Už jsem jí to několikrát chtěla říct, ale vždycky se mi sevřelo hrdlo. Nechtěla jsem ji zranit, nechtěla jsem, aby se cítila provinile. Ale zároveň už jsem nemohla dál snášet ten pocit, že jsem pro ni jen bankomat.
A tak jsem se rozhodla, že jí napíšu dopis. Dlouhý dopis, ve kterém jí vyliju svoje srdce. Všechno, co cítím, všechno, co mě trápí. Snad to pochopí. Snad se zamyslí nad tím, jak se ke mně chová.
Vím, že to nebude snadné. Vím, že to může náš vztah ještě víc zkomplikovat. Ale už nemůžu dál mlčet. Už nemůžu dál předstírat, že je všechno v pořádku. Protože není. A já si zasloužím víc. Zasloužím si, aby mě moje dcera měla ráda ne jen pro peníze, ale i pro to, kdo jsem.
A víte co? Doufám, že se jednoho dne probudí a uvědomí si, že peníze nejsou všechno. Že rodina je důležitější. Že láska a porozumění jsou cennější než všechny peníze světa. A že já tady budu vždycky pro ni, s otevřenou náručí, i když už nebudu mít ani korunu.
