Hlavní obsah

Dcera mi oznámila, že odchází z gymplu. Důvody mě donutily přehodnotit vlastní sny o dobré škole

Foto: pixabay

Myslela jsem si, že gymnázium je vstupenka k lepší budoucnosti. Pak mi dcera řekla, jak s nimi někteří učitelé mluví. A pochopila jsem, že tahle škola ničí víc sebevědomí než nevědomosti

Článek

„Mami, já z gymplu odcházím.“
Neřekla možná. Neřekla uvažuji. Řekla to jako hotovou věc. A v očích neměla vzdor. Měla únavu.

První, co mě napadlo, bylo, něco nezvládá. Známky. Tempo. Tlak. To klasické rodičovské vysvětlení, které uklidňuje hlavně nás dospělé. Jenže pak začala mluvit. A to, co říkala, se neposlouchalo dobře.

Nešlo o jednu poznámku. Nešlo o jednoho učitele. Šlo o atmosféru, ve které se chyby trestají veřejně, otázky zesměšňují a slabší kusy se odepisují bez milosti.

„Když se někdo zeptá, učitel řekne, že to už jsme dávno měli vědět,“ popsala.
„Když někdo nestíhá, slyší, že na gympl nepatří.“
„A když brečí, tak potichu. Aby si toho nikdo nevšiml.“

Seděla jsem naproti ní a měla pocit, že mluví o jiné škole, než jakou jsem si vysnila. O instituci, která místo podpory používá strach jako motivační nástroj.

„A co šikana?“ zeptala jsem se.
Chvíli mlčela. Pak přikývla.

Ne taková ta filmová. Žádné bití na záchodě. Ale systematické shazování. Smích spolužáků, když někdo odpoví špatně a učitel to nechá být. Ironické poznámky. Nálepky. „Ten slabší.“ „Ta pomalá.“ „Ten, co na to nemá.“

Nejhorší na tom bylo, že to přicházelo shora. Že učitelé ne vždy šikanu zastavovali, někdy ji sami živili.

„Jednou nám řekli, že kdo to nezvládá, může odejít,“ řekla dcera.
A tak se rozhodla, že odejde.

Ne kvůli lenosti. Ne kvůli vzdoru. Ale proto, že už nemohla dál fungovat v prostředí, kde byla neustále v defenzivě. Kde se víc bála promluvit než něco neumět.

Šla jsem do školy. Naštvaná. Odhodlaná. Připravená bojovat.
Odpovědi byly naučené. Elegantní. Chladné.

„Gymnázium je náročné.“
„Připravujeme děti na realitu.“
„Ne každý je na to stavěný.“

Mezi řádky jsem slyšela, vaše dcera je slabá. A to mě zlomilo víc než jakákoli známka.

Protože moje dcera slabá není. Jen není typ, který přežije v prostředí, kde se z lidí dělají čísla a kde empatie znamená zdržování výuky.

Doma jsem pak přemýšlela, kolikrát jsem jí já sama řekla, že „to musí vydržet“. Kolikrát jsem bagatelizovala její únavu. Kolikrát jsem si spletla výchovu s tlakem.

Odchod z gymplu byl rychlý. Papíry. Formulace. Ticho.
A pak úleva.

Spala. Smála se. Přestala mít žaludeční potíže. Přestala se budit s pláčem. To nebylo dítě, které by uteklo před zodpovědností. To bylo dítě, které konečně přestalo být v permanentním ohrožení.

A já jsem pochopila jednu nepohodlnou pravdu:
ne každá „dobrá škola“ je dobrá pro děti.
Někdy je dobrá jen pro statistiky, výsledky a ego dospělých.

Gymnázium jsme opustili. A svět se nezbořil. Budoucnost se nerozpadla. Jen se změnila cesta. A možná se zachránilo něco důležitějšího než prestiž, sebevědomí.

Dnes už vím, že největší chyba rodiče není, když dítě změní školu.
Největší chyba je, když dítě zlomí, aby zapadlo do systému, který ho odmítá slyšet.

A jestli je tohle cena za „dobré vzdělání“, pak jsem ráda, že jsme ji odmítli zaplatit.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz