Článek
Ach, ta moje holka, ta moje princezna. Vždycky byla taková moderní, taková ta, co se vyzná ve všem novém. A já? Já jsem ten staromilec, co si pořád drží ty svoje starý zvyky. Vždycky jsem si myslel, že to tak nějak půjde, že se ty generace prostě nějak minou, ale že to nebude nic hrozného. No, jak se zdá, mýlil jsem se.
Jednoho dne přišla domů, taková ta její nálada, znáte to, když se jim zdá, že mají patent na rozum. A začala mi vykládat, jak si mám zaplatit ty složenky přes internet. Jak je to prý jednoduché, jak ušetřím čas, jak budu moderní. Já se jen tak usmál, taková ta stará škola, víte? Řekl jsem jí, že to nějak zvládnu, že to není tak hrozné, to moje chození na poštu. Ale ona se nenechala odbýt. Začala mi vysvětlovat, jaké jsou výhody, jaké jsou možnosti. A já, jak už jsem starý, tak jsem se jen usmíval a kýval hlavou.
A pak to přišlo. Začala se mi smát. Ne tak zlomyslně, spíš tak zlehka, jako když se smějete malému dítěti, co se snaží udělat něco velkého. A já, já jsem se cítil tak nějak malý. Jako bych se vrátil do školních lavic, kde jsem se styděl, že neumím něco, co všichni ostatní už dávno umí. A tak jsem jí to řekl. Řekl jsem jí, že se bojím. Že se bojím těch internetových plateb, že se bojím, že udělám nějakou chybu, že přijdu o peníze. Že se bojím, že se v tom prostě ztratím.
A víte, co se stalo? Ona se rozplakala. Moje holka, moje princezna, se rozplakala. A já, já jsem nechápal. Nechápal jsem, co jsem udělal špatně. A pak mi to došlo. Ona si uvědomila, jak moc jsem se cítil sám. Jak moc jsem se bál. A jak moc jsem se styděl. A víte, co udělala? Vzala mě za ruku a řekla mi, že mi to ukáže. Že mi to vysvětlí. Že mi pomůže. A tak jsme seděli u počítače, ona mi ukazovala, jak se platí ty složenky, jak se používá to internetové bankovnictví. A já, já jsem se cítil tak nějak v bezpečí. Jako bych se vrátil do dětství, kdy jsem se držel máminy sukně a ona mi ukazovala svět.
A víte, co je na tom všem nejkrásnější? Že to nebyl jen ten technický aspekt, to naučení se platit přes internet. Bylo to o tom, že jsme se zase o něco víc sblížili. Že jsme si uvědomili, jak moc se máme rádi. Že jsme si uvědomili, že i když jsme z jiných generací, tak se můžeme navzájem učit. Že můžeme jeden druhému pomáhat.
A tak teď sedím u počítače a platím ty složenky. A víte co? Už se nebojím. Už se cítím tak nějak moderně. A víte, komu za to vděčím? Té mojí holce, té mojí princezně. Té, co se mi smála, a pak se rozplakala. Té, co mě vzala za ruku a ukázala mi svět.
