Článek
Moje dcera. Moje milovaná, jedenáctiletá dcera, která ještě před týdnem s nadšením demolovala řízek s bramborovou kaší, mi jednoho krásného středečního odpoledne oznámila: „Mami, rozhodla jsem se. Budu vegetariánka.“
V tu chvíli jsem zrovna krájela kuřecí prsa na čínu. Nůž se mi zastavil v půlce. Podívala jsem se na ni. Čekala jsem, že se začne smát a řekne, že to byl jen vtip. Ale ona se tvářila smrtelně vážně. S takovým tím odhodláním v očích, co víte, že s ním nepohnete. To odhodlání, co má jen jedenáctiletá holka, když se rozhodne, že spasí svět.
„Vegetariánka?“ zopakovala jsem pomalu, jako bych to slovo slyšela poprvé v životě. Ona horlivě přikývla. „Ano! Je to kvůli zvířátkům, mami. Nemůžu jíst nic, co mělo maminku a jmenovalo se Franta.“
V tu chvíli se mi před očima promítl celý náš jídelníček. Kuře na paprice, vepřové na houbách, boloňské špagety, sekaná, guláš… Všechno maso. Všechno, co mělo kdysi maminku a možná i jméno. A teď? Prázdno. Absolutní kulinární prázdno. Já, královna rychlých večeří a mistr jedné pánve, jsem se najednou ocitla v neznámém vesmíru tofu a luštěnin.
První dny byly peklo. Ráno snídaně. Dcera si vzala ovesnou kaši s ovocem. Já a zbytek rodiny míchaná vajíčka se slaninou. Už u stolu to začínalo skřípat. „Mami, to je krutý, že jíš mrtvé prasátko,“ pronesla s takovou tou nevinnou krutostí, kterou umí jen děti. Manžel se snažil zadržet smích, já ho propalovala pohledem.
Obědy. Do školy jsem jí balila krabičku se zeleninovým salátem nebo těstovinami s rajčatovou omáčkou. Zpočátku to fungovalo. Pak přišla první krize. „Mami, ve škole se mi všichni smějí, že jím jenom trávu,“ oznámila mi s brekem. Snažila jsem se ji přesvědčit, že jíst zeleninu je přece super. Ale vím, že v jedenácti je být „jiná“ peklo.
A večeře! Ach, ty večeře. To byl můj největší kámen úrazu. Vařit dvě jídla? Proboha, já sotva stíhala jedno. Zpočátku jsem se snažila být flexibilní. „Dneska máme kuře s rýží, tak tobě udělám rýži se zeleninou!“ Tři dny to šlo. Čtvrtý den už jsem syčela na muže: „Ať si to kuře sní, nebo ho zakopu na zahradě!“
Manžel se tvářil, že chápe, ale pak jsem ho nachytala, jak dceři nenápadně propašovává kousek šunky. „To je pro tvé zdraví, zlatíčko,“ špital jí. Moje dcera na něj koukala s takovým tím morálním odsouzením, jako by ji přistihl u prodeje drog. Bylo to k popukání.
Začala jsem panikařit. Moje dcera bude hubená, bledá a bez vitamínů! Co když jí budou chybět bílkoviny? Budu ji muset poslat na kapačky? Panika střídala paniku. Začala jsem číst knihy o vegetariánské stravě, listovat veganskými recepty, zkoumat alternativní zdroje bílkovin. Tofu, tempeh, seitan. Ty názvy zněly jako zaklínadla z Harryho Pottera. A chutnaly… no, o tom pomlčím. Poprvé jsem zkusila uvařit tofu. Vypadalo to jako houba na nádobí a chutnalo to jako… nic. Dcera se na to podívala s výrazem, jako bych jí naservírovala pavouky.
Pak jsem přešla na luštěniny. Čočka, fazole, cizrna. Náš dům začal vonět (nebo spíš nevonět) jako zapomenutá biofarma. Manžel si začal stěžovat, že máme doma „plynovou komoru“. A dcera? Ta sice jedla, ale s takovým tím utrápeným výrazem, jako by trpěla za celou planetu.
Jednou jsem se naštvala. „Tak fajn! Dneska máš na večeři fazole. Čistě veganské! A jestli si na ně nebudeš stěžovat, tak ti je dám do svačiny i zítra!“ Zalezla do pokoje a trucovala. Já jsem si sedla k talíři s masem a zapřísahala se, že se už nikdy nepodívám na krávu s pocitem viny.
Paradoxně, čím víc jsem se snažila, tím víc jsem selhávala. Moje dcera byla vynalézavá. Když jsem jí udělala těstoviny s brokolicí, našla jsem ji, jak si na ně tajně cpe sýr. Když jsem jí naservírovala zeleninové karbanátky, o hodinu později jsem zjistila, že si potají dává sušenky. Pochopila jsem, že tudy cesta nevede.
Musela jsem změnit přístup. Ne bojovat, ale spolupracovat. Sedla jsem si s dcerou a řekla jí: „Poslouchej, chápu, že jsi vegetariánka. Ale já nejsem vegetariánský kuchař. Musíme najít nějakou cestu. Ty mi řekneš, co bys chtěla jíst, a já se budu snažit to uvařit. Ale musíš mi s tím pomoct. A taky si nesmíš stěžovat na to, co jíme my ostatní.“
A kupodivu, to zafungovalo. Začala mi nosit recepty z internetu, většinou ty nejkomplikovanější, co vypadaly jako něco z Michelinské restaurace. Společně jsme zkoušely nové věci. Objevily jsme falafel, který překvapivě chutnal i manželovi (když jsem mu neřekla, že je to z cizrny). Začaly jsme péct zeleninové lasagne, které se staly rodinnou stálicí. A dokonce jsme přišly na chuť vegetariánským burgerům z červené čočky.
Zjistila jsem, že vařit vegetariánsky není tak složité, jak se zdálo. Jen je to jiné. Chce to kreativitu a otevřenou mysl. A taky nepanikařit, když dcera odmítne tofu s tím, že to vypadá jako „zkyslý puding“.
Dneska, po několika měsících, je naše kuchyně plná různých ingrediencí. V lednici máme zeleninu všech barev, v polici hromady luštěnin. Pořád se občas stane, že si dcera postěžuje na nedostatek „normálního jídla“, a já jí tajně naservíruji extra porci brambor, aby se aspoň něčím naplnila. Ale většinou to funguje.
A co se týče mé dcery? Je zdravá, plná energie a vypadá skvěle. A pořád má to své odhodlání v očích. Jen už se nesměje „mrtvým prasátkům“ u stolu. To je pokrok. Někdy vás prostě vlastní dítě vytáhne z pohodlného koutku a donutí zkusit něco úplně nového. A i když to zpočátku vypadá jako konec světa na talíři, nakonec zjistíte, že i bez masa se dá žít, a dokonce i vařit. A občas je to i zábava. No, hlavně je to zábava pro ni. Pro mě je to pořád hlavně výzva. Ale aspoň už vím, co je to tempeh. A to už je něco.
