Článek
Slova dcery co mi proťala srdce jako ostrý nůž. Stáli jsme v obýváku, po nějaké úplně banální hádce o rozházené hračky nebo něco podobného. A pak to přišlo. Malý, rozzlobený hlásek, ale s tou neuvěřitelnou silou, co dokáže rozcupovat duši na kousky. „Já tě nemám ráda!“ A svět se na vteřinu zastavil. V tu chvíli jsem necítila nic jiného než obrovskou, drtivou bolest. A hned nato přišla ta pálivá otázka: Co jsem udělala špatně? Co jsem udělala, že mi moje vlastní dítě řeklo něco takového? Probírala jsem si v hlavě každé slovo, každý pohled, každé objetí, které jsem jí za celý život dala. Každou snahu, každou oběť.
A stejně jsem nemohla najít odpověď. Jen prázdnotu a pocit naprostého selhání. Následující dny byly jako v mlze. Chovala jsem se normálně, smála se, hrála si s ní, ale uvnitř to bolelo. Neustále jsem se vracela k těm slovům. Bylo to, jako bych dostala ránu do břicha, která se neustále vrací. Byla jsem na sebe naštvaná. Naštvaná, že jsem to dopustila. Že jsem nebyla dost dobrá. Naštvaná, že jsem ji asi zklamala tak moc, že mi tohle řekla. A taky trochu naštvaná na ni, za tu krutost, i když jsem věděla, že to nemyslela tak, jak to znělo. Nebo myslela? Ta otázka mě sžírala.
Začala jsem se pozorovat. Pozorovat, jak s ní mluvím, jak se chovám, jak reaguji. Snažila jsem se být lepší. Trpělivější. Milující. Všechno, jen aby to slovo už nikdy nepadlo. Ale zároveň jsem se bála. Bála jsem se, že už je pozdě. Že se něco zlomilo, něco, co už nepůjde slepit. Že tyhle malé, ostré nůžky už navždy přeťaly ten nejjemnější provázek mezi námi. Pak jsem si začala povídat s kamarádkami. Opatrně. Některé na to reagovaly s pochopením, jiné s vyděšeným výrazem. „To se nám nikdy nestalo!“ říkaly. A já se cítila ještě hůř. Jako jediná matka na světě, která si zaslouží, aby jí vlastní dítě řeklo, že ji nemá rádo. Ale jedna kamarádka, ta nejbližší, se na mě podívala a řekla: „Hele, to ti řekne každé dítě. Zvlášť, když jsou malí a učí se, jak vyjádřit vztek a frustraci.“ Její slova byla jako čerstvý vzduch. Najednou se mi lépe dýchalo. Začala jsem si uvědomovat, že ty děti jsou malé bytosti, které se teprve učí ovládat svoje emoce. Že ne vždycky dokážou najít ta správná slova, aby popsaly, co cítí. Že vztek a zklamání se u nich často projeví tím nejextrémnějším způsobem, jaký znají. A „nemám tě ráda“ je pro ně asi to nejhorší, co mohou říct. Cesta, jak nám ublížit, když oni se cítí ublížení.
Přemýšlela jsem o tom. Vzpomněla jsem si na svoje dětství. Na to, jak jsem se občas vztekala na mámu, když mi něco zakázala. Na ty myšlenky, co mi běžely hlavou. A taky na to, že jsem jí nikdy nic takového neřekla nahlas. Možná proto, že jsem se bála. Možná proto, že jsem věděla, jak by ji to bolelo. Ale teď vím, že děti jsou v tomhle mnohem upřímnější. A my, rodiče, jsme jejich prvními „terči“ pro projev těch nejsilnějších emocí.
Postupně jsem začala chápat, že to nebylo o mně. Nebylo to o tom, co jsem udělala špatně. Bylo to o ní. O její frustraci, o jejím vzteku, o jejích hranicích, které se snažila prosadit. A taky o tom, že se učí. Učí se vyjadřovat emoce, učí se, jak se vypořádat se zklamáním, učí se, co je pro ni důležité. A já jsem pro ni bezpečné místo, kde se to všechno může učit. I když to občas bolí.
Trvalo to dlouho, než jsem to slovo dokázala slyšet bez toho, aby mi sevřelo srdce. Ale teď, když ho náhodou zaslechnu (protože občas se to prostě stane), už to tolik nebolí. Spíš se snažím podívat se pod povrch. Co se děje? Co ji tak rozčílilo? Co jí chybí? A snažím se na to reagovat s klidem, s pochopením. Ne hned se bránit nebo se cítit ublížená. Protože vím, že za těmi slovy se skrývá jen malá dušička, která se snaží vyznat ve velkém světě. A která mě ve skutečnosti miluje, i když to zrovna neřekne těmi správnými slovy.
Je to paradox. Ty nejbolestivější momenty s dětmi nás paradoxně učí nejvíc. Učí nás trpělivosti, učí nás empatii, učí nás dívat se pod povrch. Učí nás, že láska není vždycky dokonalá a růžová. Že je to i o toleranci, o odpuštění a o tom, že je potřeba se neustále učit a růst. A hlavně, že láska dětí k nám je nepodmíněná. I když občas řeknou něco, co nám trhá srdce.
Takže co jsem udělala špatně? Nic. Nebo možná všechno, co k mateřství patří. Byla jsem jen máma, která se snažila dělat to nejlepší. A její dítě bylo jen dítě, které se snažilo vyrovnat se s emocemi. A v tom je ta krása. Že se můžeme učit spolu.
