Článek
V ulici Na Výsluní býval klid. Psi neštěkali, děti zdravily a sousedi se na sebe usmívali s tou lehkou přetvářkou, která je nutná k přežití v malém městě. Jenže pak se nastěhovala paní Novotná. A měla, jak sama ráda říkávala,„cit pro estetiku“.
Její první víkend v novém domě se nesl v duchu nadšení. Zasadila levandule, umyla okna, vyleštila schránku. Když skončila, všimla si naproti souseda, pana Krále, jak pomalu přejíždí sekačkou přes svůj trávník, přesně jako chirurg, který se nebojí detailu. Zamávala mu, on přikývl, a ona si pomyslela, že to bude příjemné sousedství.
Druhý den našla ve své schránce lístek.
„Vítáme vás v ulici. Doporučuji sekat trávník vždy proti směru hodinových ručiček , vypadá to lépe.“
Bez podpisu. Jen drobný, úhledný rukopis.
Paní Novotná se zasmála. Ale o týden později, když jí Král při zalévání utrousil „Máte nějaký… nejednotný porost,“ úsměv jí ztuhl. Začala si ho všímat víc. Jak ráno svou metodou sbírá suché lístky, jak si měří výšku trávníku pravítkem, jak se na její zahradu dívá tím výrazem, který člověk používá, když kontroluje kvalitu pomerančů.
V pondělí mu do schránky podstrčila kartičku z hobbymarketu s nápisem:
„Pro ty, kdo tráví víc času s trávou než s lidmi.“
A tak to začalo.
Král reagoval jemně, ale trefně. O pár dní později se u jejího plotu objevila tabulka: „Prosíme, nenechávejte trávu růst do anarchie.“
Zatímco jiní sousedi se tvářili, že nic nevidí, v ulici to začalo žít. Každý den někdo šeptal nové drby. U poštovní schránky se lidé zastavovali jen proto, aby zkontrolovali, zda se objevila nová poznámka.
Paní Novotná se nedala. Pořídila si novou sekačku, hlučnou, lesklou a naprosto zbytečně výkonnou. Sekala v sobotu v sedm ráno, „aby stihla chladnější počasí“. Král odpověděl zaléváním v neděli v šest. Voda tekla přes plot, až jí podmáčela růže.
Další lístek:
„Když neumíte zalévat s citem, doporučuji kurz základní hydrologie.“
Král se na ni při snídani přes plot jen usmál. Ten úsměv měl v sobě víc pohrdání než celý Twitter.
Jejich malé šarvátky se stupňovaly. Novotná začala používat hnojivo, které vonělo po mořských řasách, Král zase koupil trávníkové lampičky s časovačem, které zářily do její ložnice celou noc. Když mu přišla říct, že to ruší spánek, odpověděl:
„Kvalitní lidé si zvykají na světlo. Tráva taky.“
Následující den se mu na plotě objevil nápis napsaný rtěnkou: „Světlo je pro rostliny, ne pro ega.“
On to přečetl, sundal a poslal jí do schránky balíček s čisticími ubrousky.
Večer se sešli poprvé „na férovku“. U kontejnerů. Ona s konví, on s hadicí.
„Víte,“ začal Král, „mít hezký trávník není o hnojení. Je to o vztahu.“
„Zajímavé,“ odpověděla Novotná. „A já myslela, že vztah je spíš o lidech.“
„Lidé mě zklamali. Tráva ne.“
„To je vidět.“
Od té doby spolu nemluvili. Jen si posílali poznámky. Často velmi osobní.
„Zajímavé, že vaše tráva je tak krátká, když jste jinak spíš… na objem.“
„Viděla jsem, že vám došla voda. Doporučuji slzy.“
Sousedi se už dávno nesmáli. Celá ulice se rozdělila na dva tábory. Jedni fandili Královi, protože „pořádek musí být“, druzí Novotné, protože „ten chlap je prostě protivný“. Každý týden se vynořil nový incident: spadlá hadice, odřený plot, záhadně zlomený postřikovač. Nikdo nic neviděl, ale všichni všechno věděli.
Když obec vyhlásila soutěž o „Zahradu roku“, ulice Na Výsluní se proměnila v bitevní pole. Král natáhl nové závlahy, Novotná objednala trávníkový koberec z Itálie. Když komise přišla, trávníky se leskly jako v reklamě. Porotci si něco šeptali, měřili, zapisovali. Nakonec se otočili k oběma a oznámili:
„Vítězem je dům č. 17 – paní Veselá. Ponechala přírodu být.“
Ticho. Král sevřel hrábě, Novotná málem rozlila kávu. Paní Veselá, starší paní s papouškem, se jen usmála a řekla:
„Já tu trávu ani nemám. Jen pár pampelišek.“
Král zmizel v domě, Novotná odešla bez slova. Ulice na chvíli oněměla.
Ale ráno už zase šuměla voda a hučela sekačka. A v poštovní schránce Novotné ležel nový vzkaz:
„Pampelišky jsou plevel. A vy jste začala taky kvést.“
Pod textem byl malý úsměv. Tentokrát se nezlobila. Jen se zasmála, trochu unaveně. Uvědomila si, že tenhle sousedský boj vlastně potřebuje stejně jako on.
Ten den mu napsala:
„Díky za inspiraci. Založila jsem kompost – i pro zbytky ega.“
A zalila trávník. Dvakrát. Jen pro jistotu.
