Článek
Neptali se mě, jestli tam chci. Oznámili mi to. „Jen se pojedeš podívat,“ řekla dcera tónem, který nepřipouštěl diskusi. „Pro jistotu.“ To slovo mi znělo v hlavě ještě dlouho poté. Pro jistotu koho?
Seděla jsem na zadním sedadle auta a dívala se z okna. Ulice, které jsem znala celý život. Obchody, kam jsem chodila. Lavička, kde jsem si dávala pauzu, když mě bolely nohy. Najednou jsem měla pocit, že tohle všechno se ode mě pomalu vzdaluje, i když jsme jeli stejnou cestou jako vždy.
Budova byla čistá. Upravená. Moderní. Všechno tam vonělo dezinfekcí a snahou vypadat důstojně. Usmívali se na mě. Mluvili pomalu. Příliš pomalu. Jako by už předem počítali s tím, že nestíhám.
Ukázali mi společenskou místnost. Televize, kde běželo něco hlasitého, co nikdo nesledoval. Několik lidí sedělo v křeslech, dívali se před sebe nebo do prázdna. Jedna paní si hrála s okrajem deky. Muž u okna spal s otevřenými ústy. Nikdo spolu nemluvil.
„Mají tady program,“ vysvětlovala pečovatelka. „Cvičení, tvoření, společné aktivity.“ Přikývla jsem, ale dívala se na hodiny na zdi. Stály. Nebo se mi to aspoň zdálo.
Ukázali mi pokoj. Dvě postele. Skříň. Malý stolek. Okno. „Samozřejmě by jsi tu měla spolubydlící,“ řekla dcera. „Ale to není špatné, aspoň nebudeš sama.“ Chtěla jsem jí říct, že sama jsem byla celý život a zvládla jsem to. Že samota není to nejhorší. Ale mlčela jsem.
V koupelně bylo madlo. Na chodbě další. Všechno bylo připravené na pád. Na slabost. Na konec. Najednou jsem měla pocit, že mě někdo bere za ruku a jemně, ale neodvratně mě vede ke dveřím, za kterými už se nic nerozhoduje.
Nejhorší nebylo to místo. Byli tam lidé, kteří se snažili. Kteří byli hodní. Nejhorší bylo vědomí, že bych tam nebyla proto, že chci, ale proto, že je to pro ostatní pohodlnější. Že by se jim ulevilo. Že by mě měli „zajištěnou“.
Cestou domů bylo v autě ticho. Dcera se zeptala, co na to říkám. Odpověděla jsem neurčitě. Že si to musím promyslet. Ve skutečnosti už jsem to věděla.
Uvědomila jsem si to při pohledu na semafor. Stála jsem tam už tisíckrát. Čekala na zelenou. A došlo mi, že jestli tam půjdu, už čekat nebudu. Už mi někdo jiný bude říkat, kdy vstanu, kdy půjdu spát, kdy budu jíst, kdy přijde návštěva. Kdy budu „hodná“.
Doma jsem si sedla ke stolu. Ten stůl jsem kupovala s manželem. Tady psala úkoly dcera. Tady jsme slavili narozeniny. Nikdo by tohle neodnesl do domova. Tyhle věci se tam nevejdou. Tyhle vzpomínky se tam nenosí.
Začala jsem přemýšlet, kdy se ze mě stala „starost“. Kdy jsem přestala být člověkem a začala být položkou k vyřešení. Vím, že to myslí dobře. Vím, že mají strach. Ale nikdo se mě nezeptal, čeho se bojím já.
Bojím se rána, kdy se probudím v cizí posteli. Bojím se, že budu čekat na návštěvu jako na událost měsíce. Bojím se, že se budu muset ptát, jestli si můžu uvařit čaj. Bojím se, že se mi zmenší svět na chodbu, pokoj a jídelnu.
Nechci být jen někdo, koho „uložili“. Nechci, aby se o mně mluvilo v minulém čase, i když ještě dýchám. Nechci dožít mezi cizími zdmi jen proto, že to tak dělají ostatní.
Vím, že přijde den, kdy to třeba nezvládnu sama. Ale ten den ještě není dnes. A dokud dokážu otevřít okno, dojít si pro rohlíky a rozhodnout se, co budu dělat se svým časem, chci zůstat doma.
Zavolala jsem dceři večer. Řekla jsem jí to klidně. Že tam nechci. Že ještě ne. Chvíli mlčela. Pak řekla, že to myslela dobře. Já vím. Ale dobrý úmysl není totéž co dobré rozhodnutí.
Ten večer jsem si uvařila čaj. Seděla jsem ve svém křesle. A poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že jsem si svůj život aspoň na chvíli vzala zpátky.
