Článek
Rodos, to je pro mě víc než jen řecký ostrov. Je to moje srdcová záležitost, místo, kam se vždycky ráda vracím, tam prší jen pár dní v roce. Tentokrát jsem si vybrala Faliraki a hotel se vším všudy, co k tomu patří – super jídlo, pohodlné ubytování a personál, který se usmívá od rána do večera. Prostě idylka, na kterou se těšíte celý rok.
A pak přijde první den. Odpoledne, slunce ještě pálí, jdu si lehnout na pláž. Lehátek spousta, dokonce i volná. Vyberu si jedno, uložím se a užívám si klid a šumění vln. Idylka trvá asi hodinu. Pak se zničehonic objeví manželský pár. Ještě jsem si ani nevšimla, že tam jsou, a už slyším nechutné poznámky: „To je naše místo! My tady ležíme celý týden! Já tam mám svůj kamínek!“ Kamínek? Jako vážně? Koukám na ně, pak na ostatní prázdná lehátka a říkám si, kde to jsem? Mám se snad zvednout a jít hledat jiné místo, jen proto, že si někdo myslí, že vlastní kus pláže? Nejprve mi to vyrazilo dech, pak jsem jen odvětila, že nikde není psáno, že to je jejich místo, a zůstala jsem. Nakonec si lehli kousek opodál, ale po celou dobu na mě házeli ošklivé pohledy a z jejich hovoru jsem pochopila, že si o mně něco povídají. Zjistila jsem, že je to jejich poslední den dovolené. Druhý den už tam naštěstí nebyli.
Připadala jsem si jako ve špatném filmu. Je mi líto, ale takové chování na dovolenou prostě nepatří. Člověk jede odpočívat a pak se musí koukat na takové věci. Jak je možné, že si někdo myslí, že má nárok na něco, co je veřejné a placené hotelem? Kam jsme se to dostali? Jsem ranní ptáče, takže vstávám, když ještě spí většina hotelu. Miluju ty chvíle, kdy slunce teprve vychází a pláž je skoro prázdná. Procházím se po břehu, brouzdám ve vlnách a užívám si ten klid. A pak to přijde. Je pět hodin ráno a už vidím první ranní stíny. Češi. S ručníky. Obsazují lehátka u bazénu i na pláži. A to všechno navzdory tomu, že lehátek je dostatek i v poledne, natož pak odpoledne. Cítila jsem se trapně. Opravdu. Jakou to dáváme vizitku naší zemi? Jistě, možná to dělají i dovolenkáři z jiných zemí, ale tady jsem viděla převážně naše. Styděla jsem se za ně. Chápu, že lidé chtějí mít dobré místo, ale proč je nutné zabrat lehátko v pět ráno, když se na něj pak jde až v deset? A co ti, co přijdou později a pak musí hledat?
Přitom by to bylo tak jednoduché. V jiných hotelech jsem viděla systém, kdy každý slunečník a dvě lehátka měly číslo shodné s číslem pokoje. To by eliminovalo veškeré dohady a zbytečné spory. Nebo by se lehátka prostě platila. Tím by se vyřešil problém s obsazováním a lidé by si rozmysleli, jestli jim to opravdu stojí za to. Proč se pořád musí s takovými věcmi bojovat, když by řešení bylo tak jednoduché? Když už si člověk zaplatí dovolenou, nechce řešit takové zbytečnosti. Chce si prostě užívat a odpočívat. Možná by stačilo jen trochu ohleduplnosti.
Přestože tyto zážitky trochu pokazily dojem, celkově dovolená na Rodosu byla i tak úžasná. Krásné pláže, průzračné moře, historické památky a skvělé řecké jídlo, které prostě miluju. Znovu jsem si uvědomila, proč se sem tak ráda vracím. Ty špatné chvilky člověk rychle zapomene a zůstanou jen krásné vzpomínky na slunce, moře a relax. Ale přesto bych si přála, aby se s těmi lehátky něco udělalo. Nejen na Rodosu, ale všude. Aby se dovolenkáři chovali ohleduplněji a uvědomili si, že nepatříme na pláž jenom my, ale i ostatní. A že je škoda kazit si dovolenou takovými malichernostmi. Snad se toho někdy dočkáme.
