Článek
Byla jsem přesvědčená, že Chorvatsko je synonymem pro ráj. Azurové moře, rozpálené slunce, vůně borovic a levandule. Každý rok jsme se tam s rodinou těšili jako malé děti na Vánoce. Krémy s faktorem padesát, sluneční brýle na nose a v hlavě jen jedna myšlenka: žádná práce, žádné starosti, jen nekonečné nicnedělání na pláži. Letos to ale bylo jiné. Letos jsem si nepřála nic víc než déšť. A to ne jen tak nějaký přeháňku, ale pořádný, poctivý liják, co by trval aspoň den. Klidně dva.
Všechno to začalo hned po příjezdu. Autem, samozřejmě. Osm hodin v plechovce s dvěma dětmi, to je samo o sobě peklo. Už po první hodině mi syn oznámil, že ho bolí břicho, dcera, že se nudí, a manžel, že už musel zastavit pětkrát na čůrání. V tu chvíli jsem si vzpomněla na ty, co létají letadlem, a zelenala se závistí. Když jsme konečně dorazili, slunce pálilo, jako by chtělo vypálit i ty poslední zbytky mého optimismu.
Ubytování bylo fajn, ale hned druhý den začala ta pravá chorvatská anabáze. Východ slunce? Ten jsme neviděli. Spali jsme. Ale zato nás probudil ječící dav turistů, kteří se hnali na pláž už v šest ráno, aby si zabrali to „nejlepší místo“. Místo, co je jen o tři centimetry blíž k vodě než to vedlejší. Moje sny o klidné snídani na terase s výhledem na moře se rozplynuly jako pára nad hrncem. Místo toho jsme se hádali o poslední rohlík a kdo si vezme jaký ručník.
Pláž. Ah, pláž. Představa: tyrkysová voda, jemný písek, šumění vln. Realita: kamínky, kamínky a zase kamínky. A na nich tisíce lidských těl, namačkaných na sebe jako sardinky v plechovce. Zvuky? Dětský pláč, italské hádky, německé povely a do toho všeho nekonečný proud hitů z osmdesátek, co řvaly z přenosného reproduktoru. Chtěla jsem si číst, ale každé pět minut mě někdo okřikl, ať se posunu, abych náhodou nezabírala „jejich“ prostor. Syn si okamžitě natrhl nohu o nějaký ostrý kámen a dcera prohlásila, že ji to nebaví a chce domů. A slunce pálilo. Nekonečně pálilo. Měla jsem pocit, že se mi mozek vaří ve vlastní šťávě.
Každý den stejný scénář. Vstát brzy (díky křičícím turistům), najít místo na pláži (boj o přežití), snažit se přežít sluneční úpal (i přes faktor padesát), a do toho všeho se pokoušet zabavit dvě děti, které by raději hrály na PlayStationu. Jídlo? To bylo taky kapitola sama pro sebe. Každá restaurace stejná. Předražené mořské plody, které chutnaly jako gumové hračky, a hranolky, co se tvářily, že prošly atomovou válkou. Večery? Měly být romantické procházky po promenádě. Místo toho jsme se vyhýbali davům lidí, kteří hledali stejnou zmrzlinu a snažili se koupit si stejný suvenýr. A všude ta vedra. I večer. Vzduch byl těžký a lepkavý.
Jeden večer, když jsme se vraceli z té „romantické procházky“, jsem si vzpomněla na loňský rok. Bylo to idylické. Žádné davy, žádný stres. Ten rok, co jsme strávili v Beskydech. Chladný vzduch, zelené lesy, klid. A sem tam déšť. Déšť! To slovo mi znělo jako rajská hudba.
Představovala jsem si to: Ráno se probudíme. Uslyšíme bubnování kapek na parapet. Žádní ječící turisté, žádný boj o místo na pláži. Jen ticho. A pak si uděláme snídani, v klidu, bez spěchu. Děti by si hrály hry, četly si knížky. A já? Já bych si vzala ten román, co jsem si slíbila, že přečtu, a sedla si na terasu s hrnkem horké kávy. Sledovala bych, jak déšť omývá ulice, jak se vzduch pročisťuje. Žádné rozpálené kamínky, žádný pot, žádný pocit, že se mi rozpouští make-up.
Manžel by byl možná naštvaný, to ano. Přijel přece za sluncem. Ale já bych ho přesvědčila. Upekla bych mu nějaký koláč. A pak bychom si spolu zahráli karty. Nebo bychom si povídali. Jen my. Bez rušení, bez hluku, bez pocitu, že musíme něco „dělat“, protože jsme přece na dovolené a musí být hezky.
Přála jsem si ten déšť tak moc, že jsem se za něj začala modlit. Vážně. Každý večer před spaním jsem se dívala na oblohu a šeptala: „Prosím, aspoň kapka. Malá kapička.“ Ale nic. Slunce se smálo dál a já se cítila, jako bych se vařila ve vlastní šťávě.
Na konci týdne jsem byla vyčerpaná. Spalovala mě touha po klidu, po tichu, po chladu. A po sprše, která by mě osvěžila víc než chlorovaná voda v bazénu. Manžel se na mě podíval a řekl: „Vypadáš jako zombík.“ Měl pravdu. Byla jsem zombií, která sní o dešti.
A pak, v poslední den, když už jsme balili a byli jsme připraveni na návrat domů, to přišlo. První kapka. Pak druhá. A pak se spustil déšť. Liják, pořádný, poctivý liják, co by trval aspoň den. Klidně dva. Vyletěla jsem na balkon, jako bych viděla ducha. Natáhla jsem ruce a nechala kapky dopadat na mou rozpálenou kůži. Bylo to jako zázrak. Jako osvobození. Jako bych se znovu nadechla. Děti na mě koukaly jako na blázna, manžel se smál. Ale mně to bylo jedno. Byla jsem šťastná.
Vrátili jsme se domů. Unavení, s opálenými nosy a spoustou suvenýrů. A já jsem si z téhle dovolené odnesla jedno důležité ponaučení. Někdy, ať se snažíte sebevíc, prostě nemůžete ovlivnit počasí. A někdy, i když jedete za sluncem, zjistíte, že to, co opravdu potřebujete, je pořádný déšť. A klid. Spousta klidu. A už teď se těším na příští rok. Možná Beskydy. S předpovědí deště.
