Článek
Když jsem si před pár lety balil poslední krabici v kanceláři a loučil se s kolegy, cítil jsem zvláštní směsici úlevy a mírné nejistoty. Konečně! Důchod! Čas na všechno, na co dosud nebyl čas. Na rybaření, na čtení knížek na houpačce na zahradě, na cestování po vlastech českých i vzdálenějších. Představoval jsem si klidné dny plné pohody, bez budíku, bez termínů, bez neustálého zvonění telefonu.
První měsíce byly přesně takové, jak jsem si je vysnil. Ráno jsem si v klidu vypil kávu, přečetl noviny od první do poslední stránky, zašel na procházku do lesa, odpoledne si zdříml s kočkou na klíně. S manželkou jsme si konečně užívali jeden druhého naplno, bez pracovního stresu a shonu. Začali jsme plánovat výlety, oprášili staré koníčky, já jsem se dokonce pustil do pěstování rajčat na balkoně. Život plynul pomalu a spokojeně. Jenže, jak se říká, nic netrvá věčně. A to platilo i pro můj idylický důchod.
Zhruba po roce a půl téhle sladké nicnedělání se ozval můj syn, Martin. Martin je šikovný kluk, založil si vlastní malou firmu v oboru IT a docela se mu daří. Vždycky jsem na něj byl pyšný. Ale to, co mi oznámil tenhle slunečný den u oběda, mě docela zaskočilo. „Tati,“ začal opatrně, jako by mi chtěl oznámit, že rozbil okno, „víš, jak se nám teď v práci docela rozrostl ten jeden velký projekt…“ Přikývl jsem, tušil jsem, kam to směřuje. Martin občas potřeboval moji radu, přece jen mám za sebou desítky let praxe v oboru. Vždycky jsem mu rád pomohl, když jsem mohl. „No a… potřebovali bychom někoho… s tvými zkušenostmi… na plný úvazek,“ dokončil větu a nervózně si prohrábl vlasy.
Chvíli jsem na něj jen tak koukal, s vidličkou plnou knedlíků v ruce. Plný úvazek? Já? V mém věku? V důchodu? To snad nemyslí vážně. „Martine, ty si děláš legraci, že jo?“ zeptal jsem se s lehkým úsměvem, i když mi v koutku duše už začínalo svítat, že si srandu nedělá. Jeho vážný výraz mě rychle vyvedl z omylu. Začal mi vysvětlovat, jak moc si váží mých zkušeností, jak by mi byli v týmu prospěšní, jak by mi to pomohlo finančně (což jsem v podstatě nepotřeboval, důchod mi na skromný život stačil) a hlavně… jak by mě to prý udrželo v kondici a mezi mladými lidmi.
Přiznám se, první reakce byla jednoznačně negativní. Důchod jsem si představoval úplně jinak. Žádné ranní vstávání, žádné porady, žádné deadliny. Jen klid a pohoda. Myšlenka na návrat do pracovního kolotoče mě upřímně děsila.
Ale pak jsem začal přemýšlet. Martin je můj syn a vím, že by mě do ničeho nenutil, kdyby to nebylo opravdu důležité. Viděl jsem v jeho očích upřímnou prosbu a taky trochu obavy, jak to přijmu. A navíc… musím si přiznat, že po tom roce a půl lenošení jsem občas začal cítit takovou zvláštní… prázdnotu. Ty rajčata na balkoně mě sice bavila, ale přece jen to nebylo to samé, co pocit, že jsem někomu užitečný, že dělám něco smysluplného. Začal jsem si vybavovat ty občasné návštěvy u Martina ve firmě, ty diskuze s jeho mladými kolegy, jejich nadšení a energii. Musím přiznat, že mě to tak trochu nakazilo. A taky jsem si uvědomil, že sedět doma a jen tak přežívat asi není úplně to, co bych chtěl.
Po pár dnech přemýšlení a rozhovorů s manželkou (která kupodivu nebyla proti, spíš naopak, prý ať se jdu mezi lidi) jsem Martinovi zavolal a řekl jsem mu, že to zkusím. Ale s jednou podmínkou. Žádný plný úvazek. Začneme pomalu, na pár hodin denně, a uvidíme, jak to půjde. A tak jsem se po roce a půl vrátil zpátky do práce. Svět se nezbořil. Ráno sice zase vstávám na budík, ale musím říct, že se do práce docela těším. Ti mladí kluci a holky jsou fajn, mají spoustu nápadů a energie a já se od nich taky učím. Moje zkušenosti se jim zase hodí v jiných věcech. Je to taková zvláštní symbióza.
Jasně, občas jsem unavenější než dřív a po celém dni u počítače mě bolí záda. Ale ten pocit, že jsem zase součástí něčeho, že moje práce má smysl, to mi to vynahrazuje. A navíc, Martin je šťastný, že mu pomáhám, a to je pro mě hodně důležité.
Důchod jsem si představoval jinak, to je pravda. Ale život občas píše ty nejzajímavější příběhy sám. Možná ten můj důchod na druhý pokus nebude tak špatný, jak se na první pohled zdálo. Možná to bude úplně nová kapitola plná nečekaných výzev a příležitostí. A kdo ví, třeba si k tomu rybaření a čtení na houpačce ještě taky najdu čas. Vždyť důchod přece neutekl, jen si dal takovou malou pauzu.
