Článek
Celý život jsem pracoval. Nebyl jsem žádný šéf, žádná vysoká funkce, ale poctivě jsem vstával každé ráno, nosil montérky, v létě se potil, v zimě klepal zimou, ale nikdy mě nenapadlo si stěžovat. Měl jsem rodinu, měl jsem důvod, proč ráno vstát, a věřil jsem, že když člověk maká, jednou se mu to vrátí. Že až půjdu do důchodu, budu mít aspoň tolik, abych nemusel počítat každý rohlík. A hlavně, že budu mít ten klid. Klid za ty roky dřiny. Za ty přesčasy, co jsem nepočítal, za ty víkendy, co jsem obětoval, za to, že jsem si mnohokrát odpustil nové boty nebo lepší kabát, protože děti potřebovaly kroužky, školní výlet, nový batoh.
No a pak ten důchod přišel. Ne najednou, spíš tak tiše a pomalu, jako když se zhasne. Přijde vám dopis, pak papír od úřadu, pak vám přijdou první peníze a vy sedíte doma, koukáte na ten výpis a říkáte si: to je všechno? Přepočítáte to třikrát. Sednete si s kalkulačkou, jak jste byli zvyklí, když jste plánovali rodinný rozpočet. A spočítáte si to. Nájem, energie, léky, něco k jídlu, občas se někam dopravit, sem tam nějaký ten poplatek… A zůstane vám tolik, že si za to dneska nekoupíte ani to máslo a pět rohlíků.
Říká se, že starší lidi jedí málo. No bodejť by ne, když na víc nemají. Seděl jsem u stolu, koukal na tu kalkulačku a říkal si – tak na tohle jsem dřel celý život? Kvůli tomuhle jsem si nikdy nevybral všechny dovolené, kvůli tomuhle jsem si nekoupil auto na splátky, i když bych mohl, ale radši jsem šetřil? Co je na tom nejhorší – že vám to nikdo neřekne. Že vám roky říkají, jak je důležité pracovat, jak se počítá každý den odpracovaný, jak se to všechno zohlední. A pak se zohlední tak, že vám to zůstane viset jako výsměch. Všechno pod čarou. A vy si připadáte jako byste byli trestaní za to, že jste byli obyčejní. Že jste nevyhledávali cestičky, nedělali podvody, prostě jen šli tou poctivou cestou. A ta dneska vede rovnou k tomu, že si v obchodě rozmýšlíte, jestli vezmete dvacet deka šunky, nebo radši vajíčka.
Neříkám, že chci hory doly. Nechci jezdit do Egypta nebo mít bazén. Chci mít klid. Chci si občas koupit kávu, sednout si na lavičku a vědět, že tenhle život měl nějaký smysl. Ale když se dneska podívám na tu svoji penzi a na ceny kolem, říkám si, že jsem asi věřil v jiný svět. Že ten můj skončil někde u desetikorunového chleba a dneska už nikomu nezáleží na tom, co bylo. Sousedka mi říkala, že má to samé. Že celý život dělala v kuchyni, vařila pro ostatní, a dneska se bojí, že nebude mít na topení. Že v zimě sedí doma v kabátu, protože nechce doplácet. Že chodí do knihovny, aby nemusela svítit doma. A to se máme jako tvářit, že je všechno v pořádku?
Přišel jsem jednou na poštu, vyzvednout si peníze, a přede mnou paní, starší než já, si rozpočítávala, kolik jí zbude na pečivo, když si zaplatí léky. A vedle dvě mladé slečny, každá s telefonem za dvacet tisíc, řešily, kde je nejdražší brunch ve městě. A mně to došlo. Náš svět a jejich svět jsou dva úplně jiné vesmíry. A že ten náš pomalu mizí.
Nechci si stěžovat. Nechci se litovat. Ale někdy si říkám, že kdyby to někdo nahoře aspoň jednou zkusil. Sednout si s kalkulačkou, zapsat si výdaje, zkusit z toho žít měsíc. Bez diety z přesvědčení, ale z nouze. Bez dovolené, bez radosti. Jen tak, jak žijeme my. Možná by pak pochopili, že důchod není výhra. Že to není odměna. Že to je prostě jen pokračování ve skromnosti. Ale s tím rozdílem, že už nemáte sílu. A že místo klidu cítíte jen napětí. Každý den. Při každém nákupu, každé složence. A že ten klid, který vám slibovali, se vám vzdaluje.
A tak si dál sedám ke své kalkulačce. A dál počítám. Jen už ne s tím, že mi to jednou vrátí. Ale s tím, že aspoň nějak projdu další měsíc. A že snad zůstane aspoň na ty rohlíky.
