Článek
S mou babičkou máme takové to zvláštní, hluboké pouto. Babička je pro mě pilířem, studnicí moudrosti a nekonečných historek o tom, jak se dřív „makalo“ a jak nebyly mobily, ale přece jen se přežilo. Je pro mě synonymem klidu, upečených buchet a objímající lásky. Jenže pak do toho vpadla ona. Mluvím o dceři, mé náctileté princezně, která se rozhodla být originální a vnést do naší rodiny… no, řekněme, nový životní styl. A s ním i celou paletu otázek a nepochopení, které dokážou rozhýbat i ty nejpevnější základy.
Všechno začalo celkem nevinně. Dcera si nechala na uších udělat několik piercingů, pak přišlo tetování s decentním motivem (aspoň pro mě, pro babičku to byl "ďáblův cejch") a nakonec obarvené vlasy na křiklavě modrou. Pro ni to byla Sebevyjádření s velkým S. Pro babičku to bylo… no, spíš velký šok.
A tak se začala psát kapitola o tom, jak se dva naprosto odlišné světy snaží najít společnou řeč. A je to někdy k smíchu, někdy k pláči. Piercingy, tetování a „co na to lidi řeknou“ Pamatuji si, jak dcera hrdě přišla domů s prvním piercingem. Babička na ni pohlédla, jako by viděla zjevení. „Proboha, dítě! Co to máš s uchem? Vždyť to vypadá, jako by tě pokousal pes!“ vyhrkla. Dcera se urazila, já jsem se snažila situaci uklidnit. Vysvětlovala jsem babičce, že je to dneska normální, že to má spousta mladých. Babička jen kroutila hlavou a mumlala něco o „normálních lidech“ a „barbarských zvycích“. Když přišlo tetování, bylo to ještě horší. Byl to malý, nenápadný motýl na kotníku, ale babička se na něj dívala s takovým znechucením, jako by viděla něco nechutného a zkaženého. „To je napořád, že jo? A co až budeš stará? To budeš mít na sobě takové ty… ty modré skvrny jako staří námořníci!“ Snažila jsem se jí vysvětlit význam motýla, symbol svobody a proměny. Ale babička viděla jen „poskvrněnou kůži“ a „nepotřebné značky“. Její obava z toho, „co na to řeknou lidi“, byla pro ni naprosto reálná, zatímco pro dceru to byla jen prázdná fráze.
Největší zlom ale nastal s nástupem digitálního světa. Babička, která se s obtížemi vyrovnala s chytrým telefonem, najednou čelila fenoménu jménem TikTok. Pro dceru to byl svět plný kreativity, tance, nových trendů a kamarádů z celého světa. Pro babičku to byla „ta blikající krabička, co ti krade čas a rozum.“ „Proč se pořád díváš na to, jak ti cizí lidé tancují a dělají grimasy?“ ptala se babička s upřímnou nechápavostí. „Vždyť se z toho nic nedozvíš! Přečti si radši knížku, nebo si jdi pomoct na zahradu!“ Dcera se jen ušklíbla a pokračovala v nekonečném scrollování. Snažila jsem se babičce vysvětlit, že TikTok je taky forma zábavy, že je to pro mladé lidi způsob, jak se spojit a vyjádřit. Ale babička jenom viděla ztracený čas a „úplně zbytečné věci“. Vždycky se snažila vysvětlit, jak je důležité mít „něco v ruce“, „nějaké řemeslo“, „pořádnou práci“. A když jí dcera vyprávěla o influencerech a jak si vydělávají „jenom tím, že se natáčí“, babička jen kroutila hlavou a s kamennou tváří prohlásila: „To není práce, to je lenost. Na to se nedá spolehnout.“ Tyhle střety byly vyčerpávající. Pro mě, pro dceru, a určitě i pro babičku. Viděla jsem, jak moc se snaží všechno nové pochopit, ale jak moc jí to uniká. A zároveň jsem viděla, jak moc se dcera snaží babičce to vysvětlit, ale naráží na neprůstřelnou zeď.
Jednou večer, když babička s dcerou zase vedly vášnivou debatu o smyslu a nesmyslu „moderního umění“ (dcera si na zeď nalepila abstraktní plátno, které babička označila za "šmouhu od kočky"), jsem si sedla k babičce. „Babi, zkus si představit,“ začala jsem opatrně, „že když je člověk mladý, prostě chce být svůj. Chce se nějak odlišit, ukázat světu, kdo je. Víš, když jsi mladá, chceš se odlišit, chceš být sama sebou. Pamatuj, jak ses kdysi vzepřela a nechtěla nosit šátek, jako všechny ostatní ženy na vsi? Bylo to tenkrát něco podobného.“ Babička se zamyslela. „No, to je pravda,“ řekla po chvíli. „Moje maminka mi říkala, že jsem se chovala jako bláznivá.“ „A teď si představ, že by ti tvoje maminka zakazovala poslouchat rádio, protože je to novinka a krade to duši,“ pokračovala jsem. „Je to prostě jiná doba, jiné způsoby vyjádření.“ Tohle byl zlom. Ne, babička najednou nezačala tančit na TikToku a dcera si nenechala odstranit piercingy. Ale něco se změnilo. Babička začala být… méně kritická. Občas se podívala na TikToku přes rameno dceři, a i když si stále myslela své, už neprotestovala tak hlasitě.
Jednou jsem ji dokonce přistihla, jak se snaží pochopit, jak se dělá „důchodcovská“ výzva s vařečkou. Způsobilo to salvy smíchu a nečekané propojení. Dcera zase začala chápat babiččiny obavy. Babička ji občas ukázala fotky z mládí, vyprávěla o svém životě a dcera se naučila ji poslouchat. Pochopila, že za babiččinou „konzervativností“ se skrývá láska a obava o její budoucnost. A že ty její staré způsoby, i když se jí zdají „mimo“, mají svůj smysl a hodnotu.
Někdy je ten generační střet bouřlivý. Plný slz, urážek a nepochopení. Ale někdy, když si dáme šanci naslouchat a pokusíme se nahlédnout do světa toho druhého, objevíme, že pod všemi těmi rozdíly je něco mnohem důležitějšího. Láska. A že ta láska dokáže přemostit i ty nejhlubší propasti. A že je jedno, jestli máte piercingy nebo vyleštěný hrnek, pokud se umíte navzájem respektovat a chápat.
Protože nakonec, ať už žijeme v jakékoli době a s jakýmkoli životním stylem, rodina je prostě rodina. A to je to nejdůležitější.
