Článek
Grilování jsme plánovali dva týdny. Já (40), manžel Radek (43), děti, tchyně, sousedi a pár kamarádů. Klasika. Slunce, zahrada, pivo v lednici, maso naložené už od rána. Radek si koupil nové kleště na gril a celý den chodil po domě s výrazem profesionálního šéfkuchaře.
„Dneska to bude dokonalé,“ prohlásil hrdě.
Měla jsem mu to vymluvit. Jakmile někdo v naší rodině vysloví slovo dokonalé, je jasné, že se něco pokazí.
Na zahradě se začali scházet hosté. Tchyně přinesla bramborový salát „podle osvědčeného receptu“, který chutná pokaždé úplně jinak. Sousedi donesli domácí koláč. Děti pobíhaly a náš pes Max se tvářil, jako by vyhrál v loterii. Tolik lidí znamenalo jediné, někdo určitě něco upustí.
Maso jsme vyskládali na velký tác. Krkovička, klobásy, kuřecí, špízy. Radek ho slavnostně položil na zahradní stůl.
„Na tohle mi nesahejte,“ varoval všechny.
„Jdu jen zapálit gril.“
A tady nastala osudová chyba.
Radek odešel. Já jsem šla pro talíře. Tchyně se dala do vyprávění historky, kterou už všichni slyšeli minimálně třikrát. Děti zmizely k trampolíně. A Max… Max využil životní příležitosti.
Nikdo přesně neví, jak se to stalo. Jediný svědek byl soused Pepa, který si zrovna otvíral pivo a později přísahal, že „to bylo rychlý jak blesk“.
Když jsme se otočili zpátky ke stolu, tác byl pryč.
Ne prázdný. Pryč. Zmizel.
„Kde je maso?“ zeptala jsem se.
Ticho.
Pak jsme ho uslyšeli. Podezřelé funění od křoví. A tam seděl Max. Šťastný. Spokojený. S kusem krkovičky v tlamě a výrazem, že lepší den už mít nemůže.
„MAXI!“ zařval Radek.
Pes se lekl, popadl zbytek masa a dal se na útěk po zahradě. Klobásy létaly vzduchem. Děti začaly jásat, protože si myslely, že je to hra. Tchyně křičela, ať ho někdo chytí. Pepa se smál tak, že mu pivo málem vyletělo z ruky.
Hon na psa trval asi tři minuty. Za tu dobu Max stihl sníst víc masa než celá rodina dohromady. Zbytek zašlapal do trávy nebo schoval pod keře.
Když jsme ho konečně chytli, byl nacpaný, šťastný a absolutně bez výčitek.
Radek stál uprostřed zahrady, držel prázdný tác a nevěřícně kroutil hlavou.
„Tak… máme gril,“ řekl pomalu. „Ale nemáme co grilovat.“
Tchyně se okamžitě ujala slova. „Já jsem říkala, že pes nemá běhat kolem stolu!“
Radek se nadechl. Já jsem ho radši chytla za ruku.
„To nevadí,“ snažila jsem se to zachránit. „Máme ještě chleba.“
Hosté se tvářili rozpačitě. Někdo navrhl objednat pizzu. Jiný, že skočí do obchodu. Jenže obchod byl daleko a pizza by přijela za hodinu. A tak jsme udělali to jediné, co šlo.
Grilovali jsme… hermelín.
Jeden. Protože víc jsme neměli.
Radek ho rozkrojil na osm dílů a slavnostně položil na gril. Všichni dostali kousek. Děti se smály, Pepa si dal třetí pivo a tchyně prohlásila, že „aspoň nebude takové vedro od masa“.
Max ležel ve stínu, funěl a spokojeně spal. Měl svůj den.
Nakonec jsme se smáli všichni. Grilování skončilo dřív, než začalo, ale historka nám zůstala. Dodnes ji vytahujeme při každé rodinné akci.
A Radek? Ten od té doby maso hlídá jako státní tajemství. A pes? Ten je při grilování zavřený doma.
Protože některé chyby stačí udělat jen jednou. A některé si pes pamatuje celý život. 🐶🔥
