Článek
Znám ten pohled. Ten, který říká: „Ty? Sama? Vždyť jsi krásná, chytrá, vtipná… kolem tebe musí být přece spousta chlapů!“ Ano, na první pohled by se mohlo zdát, že jsem ta, která si může vybírat. Že stojím na pomyslném trhu lásky a jen si ukazuju prstem, koho si dnes odvedu domů. Pravda je ale mnohem složitější a bolavější. Je to jako dívat se na výlohu plnou nádherných šatů a vědět, že si ani jeden nemůžete dovolit. Obdivné pohledy, lichotivé zprávy, pozvání na rande… toho všeho se mi dostává víc než dost. Ale pod touhle vrstvou pozornosti zeje prázdnota. Prázdnota po opravdovém citu, po hlubokém spojení, po někom, kdo mě vidí nejen jako trofej, ale jako celou bytost, se všemi mými vráskami na duši.
Víte, ten obdiv je často povrchní. Zaměřuje se na to, co je vidět na první pohled – na úsměv, na postavu, na to, jak se umím bavit. Ale málokdo se zajímá o to, co je pod tím. O ty tiché večery, kdy mi chybí něčí ruka v té mé. O ty ranní probuzení do prázdné postele. O tu touhu s někým sdílet obyčejné okamžiky, radosti i starosti. A tak se ocitám v zvláštní pasti. Na jednu stranu mě těší, že jsem pro někoho atraktivní, že nejsem neviditelná. Ten pocit, že jsem žádána, na chvíli pohladí moje ego. Ale na druhou stranu mi to jen bolestně připomíná, co mi skutečně chybí. Je to jako když hladovému nabídnete krásně nazdobený dort, ale nedovolíte mu ani kousek ochutnat. Jen se na něj může dívat.
Často přemýšlím, proč tomu tak je. Proč se kolem mě motají muži, kteří chtějí dobývat, chlubit se, nebo jen na chvíli zahnat svou vlastní samotu, ale žádný z nich nevidí tu ženu, která touží po něžném doteku, po upřímném rozhovoru, po vztahu, který má hloubku a smysl. Možná je problém ve mně? Možná vyzařuji něco, co přitahuje jen tenhle typ pozornosti? Možná jsem si sama kolem sebe postavila zeď, za kterou nikoho nepouštím dost blízko, ze strachu, že budu zase zraněná?
V minulosti jsem už párkrát naletěla. Věřila jsem sladkým slovům, okouzlujícím úsměvům a slibům, které se nikdy nenaplnily. Zůstaly po nich jen jizvy na srdci a pocit, že nejsem dost dobrá, dost milovatelná. A tak jsem si možná podvědomě vytvořila obranný mechanismus – přijímám ten povrchní obdiv, protože je bezpečný. Protože se nemusím otevírat, nemusím riskovat další zklamání.
Ale ta samota… ta je někdy nesnesitelná. Ten tichý byt, ve kterém se ozývá jen tikot hodin. Ty víkendy, kdy všichni kolem jsou s partnery a já se cítím jako páté kolo u vozu. Ta touha usnout vedle někoho, komu na mně opravdu záleží, a probudit se s jeho polibkem. A tak si kladu tu otázku znovu a znovu: může být to množství ctitelů náplastí na samotu? Může ten dočasný pocit chtěnosti nahradit tu hlubokou potřebu být milována pro to, kým jsem, a ne pro to, jak vypadám? Odpověď je krutě jasná. Ne, nemůže. Je to jen iluze. Je to jako fata morgána na poušti – z dálky to vypadá jako oáza, ale když se k ní přiblížíte, zjistíte, že je to jen klam. Ten obdiv je jako droga. Na chvíli vám zvedne náladu, ale pak přijde ještě větší propad. Protože víte, že to není to, co skutečně hledáte. Hledáte někoho, kdo uvidí vaši zranitelnost a obejme ji. Někoho, kdo se bude smát vašim vtipům, i když nejsou zrovna nejlepší. Někoho, s kým budete moci mlčet a přesto cítit hluboké porozumění.
A tak se dál prodírám tímhle zvláštním světem, kde jsem obklopena pozorností, ale přesto osamělá. S nadějí, že jednou potkám někoho, kdo se podívá hlouběji pod tu povrchní vrstvu. Někoho, kdo uvidí to křehké srdce, které touží po lásce, a ne jen po obdivu. Protože vím, že teprve tehdy ta samota konečně zmizí. A ty prázdná místa v mém životě se zaplní opravdovým citem.
