Článek
Eva byla vždycky, řekněme, vizionářka. Zatímco my ostatní jsme se drželi béžové, šedé nebo maximálně světle modré, Eva sázela na experimenty. Byla přesvědčená, že má neomylný smysl pro styl a že každý její nápad je geniální, i když to znamenalo nosit doplňky z bazaru z osmdesátých let. Když se odstěhovala do nového, prázdného bytu, věděla jsem, že to bude divoká jízda.
Ona to nazývala projekt zútulnění, já jsem tomu říkala příprava na vizuální útok.
Asi měsíc po nastěhování mi nadšeně volala: „Kláro, přijď! Dneska jsem dodělala obývák. Je to naprosto božské, přesně jak jsem si představovala! Ta barva je prostě dokonalá.“ Přes telefon zněla tak euforicky, že jsem si zarezervovala volný večer a slíbila jí, že se stavím. Čekala jsem cokoliv, možná tyrkysovou, možná žlutou. Ale ne to, co jsem uviděla.
Zazvonila jsem, Eva s hrdým úsměvem otevřela dveře a z chodby se na mě vyvalil barevný šok. Byla to zářivá, sytá, až neonová růžová. Nebyla to jemná růžová, byla to barva bonbónu, který omylem spadl do kýble s chemickým barvivem. Můj mozek na chvíli odmítl informaci zpracovat. Oči mi začaly cukat a měla jsem pocit, že mi právě praskla oční sítnice.
„Tak co říkáš?“ zeptala se Eva s rozpřaženýma rukama uprostřed obývacího pokoje, který vypadal jako cukrová vata na pouti.
„Evi… to je… zajímavé. A co je to přesně za odstín?“ snažila jsem se formulovat větu, která by nebyla přímou urážkou jejího vkusu.
Eva se na mě podívala s pohrdavým úsměvem. „No, co asi. Přece pastelová lososová. Je to speciální tón, který jsem si nechala namíchat. Vidíš, jak to krásně doplňuje to přírodní světlo a zvýrazňuje prostor?“
Já jsem neviděla. Viděla jsem jen křiklavou zeď, která mě nutila mžourat. Ta barva křičela tak nahlas, že jsem neslyšela vlastní myšlenky. Snažila jsem se najít logiku v tom, že lososová je obvykle bledě oranžová, až jemně narůžovělá, nikoli pěst na oko.
„Aha, pastelová… lososová. Rozumím. Možná, že to večer vypadá jinak,“ řekla jsem nadějně. Ale ani večer, ani při umělém osvětlení, se to nezlepšilo. Barva se jen proměnila v ještě temnější, ale stejně útočnou růžovou.
Eva si ale stála za svým. Byla neoblomná. „Všichni mi závidí odvahu. Je to prostě moderní. Vy se bojíte barev,“ zlehčovala mé obavy.
Následující víkend uspořádala malou kolaudační párty. Byla jsem zvědavá na reakce ostatních. A ty reakce byly k nezaplacení. Lidé vcházeli do obýváku a automaticky se zastavovali. První reakce byla vždy ticho, následované nervózním smíchem.
Její kamarád z práce, Martin, stál u vchodu asi pět minut, aniž by se pohnul. Nakonec se otočil na mě a zašeptal: „Řekni mi upřímně, mám si zajít k očnímu? Já vidím růžovou. Křiklavou. Řekni mi, že je to nějaká nová optická tapeta, která má simulovat světlo, prosím!“
Další kamarádka, Jana, si musela nasadit sluneční brýle. „Jako vtip dobrý, Evi. Ale kdy to přemaluješ? Vážně si v tomhle jako chceš žít?“
A Eva? Ta statečně čelila kritice, kterou nazývala nezasloužená nepochopení. Opakovala svou mantru: „To je prostě ten tón. Je to pastelová lososová. Musíte si na to zvyknout. Ta barva pracuje se světlem. Je to oční klam.“
Já jsem pochopila, že s Evou se nedá bojovat. Začala jsem si v duchu vzpomínat, jak vypadá pravá lososová, abych se už nikdy nemýlila. Navíc, po hodině strávené v tom obýváku jsem si začala všímat, že růžová vypadá jinak. Některé stěny se zdály být intenzivnější, jiné bledší. Možná to opravdu byl oční klam, způsobený absolutním přetížením smyslů.
Když jsem odcházela, Martin mě zastavil na chodbě a řekl mi s vážnou tváří: „Vážně, Kláro. Já už nevím, jestli si z nás dělá legraci. Ale příště si sem přinesu tyčinku, která je lososová. A přiložím ji k té zdi. A uvidíme, co se stane.“ A to je přesně ten typ experimentu, který by Eva považovala za vrchol nepochopení její designérské vize.
Od té doby Evu navštěvujeme jen s krátkými intervaly. A vždycky s sebou nosím sluneční brýle. Pro jistotu. Ať už to byla růžová, nebo jen extrémně agresivní lososová, na ten oční klam se prostě nedá zvyknout.
