Článek
U večeře, scéna jako vystřižená z učebnice dramatu, kde jediným divákem je unavená matka a hlavním protagonistou sedmiletý expert na výživu. „Jestli mi ještě jednou nabídnete tofu,“ prohlásil můj syn s vážností soudce vynášejícího rozsudek, „uteču zpátky k babičce!“ Vzduch zhoustl. Vidličky se zastavily v půli cesty k ústům, a to dokonce i ta s hráškem, což je u něj co říct. V očích se mu zračila kombinace zoufalství, odporu a možná i lehkého náznaku vydírání, které by se neztratilo ani v hollywoodském trháku. A já tam seděla, s úsměvem, který se snažil zakrýt tik v levém oku, a přemýšlela, jestli je tohle ten moment, kdy rezignuji na zdravou výživu a přejdu na párky v rohlíku.
Víte, s tofu jsme měli vztah, který by se dal popsat jako komplikovaný. Začalo to nevinně. Koupila jsem ho s nejlepšími úmysly, inspirovaná blogy o zdravém životním stylu a články o bílkovinách. Představovala jsem si, jak náš jídelníček rozkvete do pestrého duhového spektra plného živin a spokojených úsměvů. První pokus byl s tofu pomazánkou. Lehce ochucená, krémová, tak akorát na ranní topinku. Syn ochutnal, zamyšleně pokýval hlavou a prohlásil: „Chutná to jako nic.“ Což v dětské řeči znamená: „Není to čokoláda, tak to ani nebudu jíst.“
Dobře, poučila jsem se. Příště to chtělo něco výraznějšího. Tak přišlo na řadu marinované tofu. Krájela jsem ho na kostičky, macerovala v sójové omáčce, medu a česneku, pak jsem ho s láskou opékala na pánvi do zlatova. V kuchyni to vonělo jako v asijské restauraci, a já už jsem si malovala, jak si ho všichni s chutí naberou. Syn se na to podíval. Pak na mě. Pak znovu na tofu. „Mami, to je kámen?“ zeptal se s upřímným zájmem archeologa objevujícího neznámý artefakt. „Není to kámen, miláčku, to je tofu,“ odpověděla jsem trpělivě. „A proč to vypadá jako houbička na nádobí?“ Bingo. Bod pro něj. Dítě, které ještě nedávno věřilo na Mikuláše, mi právě rozcupovalo můj kulinární sen.
Ale já nejsem z těch, co se vzdávají po první prohře. Nebo po druhé. Ani po páté. Jsem matka. Mám trpělivost, která by se dala tesat do kamene, a odhodlání hodné horolezce dobývajícího Mount Everest. Zkusila jsem tofu v kari, tofu v zeleninových směsích, tofu rozdrobené v omáčkách, aby „splynulo s davem“. Snažila jsem se ho zamaskovat, proměnit ho v neviditelného hrdinu výživy. Jednou jsem ho dokonce rozmixovala do smoothie. S ovocem, samozřejmě. Doufala jsem, že sladká chuť přebije tu „kámen-houbička“ texturu. Dopadlo to tak, že syn prohlásil, že se mu z toho dělá „divno v puse“ a zbytek smoothie dostal náš pes, který má zřejmě o něco méně vyvinuté chuťové buňky, nebo jen obrovskou lásku k jakékoliv tekuté potravě.
Je fascinující, jak děti dokážou odhalit i ten nejmenší kousek něčeho, co nemají rády. Mají radar, který je přesnější než jakákoliv vojenská technologie. Stačí mikroskopická stopa brokolice v omáčce, nebo v našem případě, nepatrný náznak tofu, a spustí se poplach.
Vzpomínám si na jednu večeři, kdy jsem do boloňské omáčky přidala pár kostiček tofu, pečlivě nakrájených, aby vypadaly jako maso. Syn snědl dvě sousta, pak zvedl hlavu, nakrčil nos a prohlásil: „Někdo mi sem dal gumu.“ Gumu! V ten moment jsem si uvědomila, že moje mise „propašovat tofu do dětí“ je odsouzena k záhubě. A tak jsme se dostali k osudné večeři, kdy padlo ono ultimátum o babičce.
Babička, to je kapitola sama pro sebe. Babička totiž věří, že láska prochází žaludkem a že žaludek nejlépe naplní řízky, knedlíky a omáčky. U babičky se tofu nenachází ani ve slovníku, natož na talíři. Babička je pro mého syna útočištěm, zemí zaslíbenou, kde se krmí tak, jak se má – s láskou, ale bez experimentů. A on to moc dobře ví. Používá to jako silnou vyjednávací páku. A já, unavená po celém dni, jsem v tu chvíli vážně zvažovala, že mu sbalím batůžek. Ale pak mi to došlo. Možná, že ten boj s tofu není o tofu samotném. Možná je to o kontrole. O tom, že děti chtějí mít na věci vliv, i když je to jen jídlo. A možná je to taky o tom, že některé věci prostě nechutnají každému. A to je v pořádku. Ne každý musí milovat tofu, stejně jako ne každý musí milovat olivy nebo modrý sýr. I když já třeba miluju všechny tři.
Takže co teď? Vzdám se? Zvednu bílou vlajku a přejdu na denní dávku smažených hranolek? Ne tak docela. Ale možná trochu zvolním tempo. Přestanu tofu nabízet s takovou urputností. Možná ho schovám někam jinam, do jiných pokrmů, které by ho mohly lépe přijmout, nebo se zaměřím na jiné zdroje bílkovin. A hlavně, přestanu se za to mučit. Mateřství je dost náročné i bez kulinárních bitev.
Druhý den ráno jsem udělala palačinky. S nutellou. A syn se na mě podíval s takovou láskou v očích, že jsem na chvíli zapomněla na tofu a jeho hrozbu útěkem. Možná, že občasný ústupek a trocha té dětské radosti z jídla, které milují, je důležitější než perfektní jídelníček. A babička? K té ho klidně pošlu. Ale jenom na víkend. Abych si odpočinula. A abych si v klidu snědla svoje tofu. Sama. Bez nátlaku. A bez komentářů o houbičkách na nádobí. Protože někdy, i ta největší kulinární prohra, může být začátkem docela vtipného příběhu. A co si budeme povídat, ty nejlepší historky z rodičovství jsou stejně ty, u kterých se nakonec smějete. I když tehdy u večeře vám do smíchu zrovna nebylo.
