Článek
Stěhování je peklo. To si myslí snad každý, kdo si tím někdy prošel. A můj kamarád Martin, který se včera rozhodl přesunout svůj mohutný rohový gauč do nového bytu ve třetím patře bez výtahu, si to včera prožil na vlastní kůži. A myslím, že ještě dlouho bude.
„Jestli tohle přežiji, začnu běhat,“ vydechl Martin mezi dvěma schody, jeho tvář zrudla námahou a pot mu stékal po čele. Gauč, který se zdál v obýváku docela nenápadný, se v úzkém schodišti proměnil v monstrózní překážku, která ohrožovala nejen naše zdraví, ale i celistvost omítky. „Běhat?“ zopakovala jsem s ironickým úsměvem, snažíc se udržet rovnováhu pod jedním rohem gauče. „Po tomhle výkonu budeš mít svaly, že bys mohl rovnou na olympiádu v silovém trojboji.“ Martin na mě jenom zavrčel a s ještě větším úsilím se zapřel do zdi.
Ten gauč byl snad vyrobený z olova a vyplněný cihlami. Každý krok vzhůru byl malým vítězstvím nad gravitací a vlastními fyzickými limity. Celá akce začala s nevinnou větou: „Hele, pomůžeš mi v sobotu se stěhováním gauče?“ Martinův nový byt byl sice krásný a prostorný, ale ten třetí patro bez výtahu… to byl detail, který nám oběma v první chvíli unikl. Na místě jsme zjistili, že gauč se do výtahu ani náhodou nevejde. A tak nám nezbylo nic jiného, než se s ním statečně pustit do boje na schodišti. Už po prvním patře jsme oba funěli jako lokomotivy a naše nadšení opadlo na bod mrazu.
„Proč sis proboha kupoval takový obří gauč?“ zeptala jsem se Martina, když jsme si dali krátkou pauzu na mezipatře. Opírali jsme se o zeď a snažili se popadnout dech. „Protože je pohodlný!“ bránil se Martin. „A vejde se na něj celá parta na fotbal.“ „No, teď se na něj vejde maximálně naše mrtvá těla,“ poznamenala jsem suše. Druhé patro bylo ještě horší. Úzká zatáčka nás donutila k akrobatickým kouskům, při kterých hrozilo, že gauč skončí s rachotem o několik pater níž. Martin neustále opakoval svůj slib o běhání, jako by to byla nějaká magická mantra, která nám dodá sílu. „Jestli tohle přežiji, budu maratonec!“ hekl. „Jestli tohle přežiji, koupím ti permanentku do posilovny,“ odpověděla jsem. „A tobě doporučuju rovnou kurz přežití v divočině.“ Když jsme konečně dorazili do třetího patra, oba jsme byli na pokraji zhroucení. Gauč se nebezpečně nakláněl k zábradlí a já jsem už viděla, jak se s rachotem řítí dolů a bere s sebou všechno, co mu stojí v cestě. „Ještě kousek!“ povzbuzoval nás Martin, jeho hlas už zněl zoufale. „Už jenom otočit a jsme tam!“ Otočit ten monolit v úzké chodbě se ukázalo jako další nadlidský úkol. Několikrát jsme museli gauč položit, otřít si pot z čela a přemýšlet, jestli by nebylo jednodušší ho prostě rozřezat na kusy a vynést po částech. Nakonec se nám to s vypětím všech sil podařilo. Gauč s tupým zaduněním dosedl na podlahu obýváku. Oba jsme se na něj zhroutili vyčerpáním.
„Tak co?“ zeptala jsem se po chvíli ticha. „Začneš běhat?“ Martin se na mě unaveně podíval. „Víš co? Možná si nejdřív dám tak týden klidu. A pak… pak si možná koupím rotoped. A dám si ho do přízemí.“ Musela jsem se zasmát. Jeho nadšení pro běhání nějak rychle vyprchalo. Ale upřímně, po tomhle výkonu bych mu odpustila i kdyby se rozhodl strávit zbytek života na gauči.
Stěhování gauče do třetího patra bez výtahu nás oba naučilo několika důležitým věcem. Zaprvé, že některé věci se prostě nevyplatí. Zadruhé, že přátelská pomoc má své limity (zejména pokud jde o nošení těžkých předmětů do kopce). A zatřetí, že sliby dané v extrémní fyzické námaze by se neměly brát příliš vážně.
Martin si nakonec ten rotoped nekoupil. Místo toho si objednal menší stolek pod televizi a zbytek odpoledne prospal na svém nově přestěhovaném gauči. A já jsem si cestou domů uvědomila, že příště, když mi někdo nabídne pomoc se stěhováním, se nejdřív zeptám na přítomnost výtahu. A pokud tam nebude, budu mít náhle velmi důležitou schůzku. Protože některé „přátelské služby“ prostě stojí za to odmítnout. Zvlášť když se jedná o boj s obřím gaučem ve třetím patře. To už radši budu běhat sama. A to jsem přitom nikdy nechtěla. Ironie osudu, že?
