Článek
Peníze. To slovo má zvláštní moc. Dokážou spojovat, ale i rozdělovat. V našem případě to druhé platilo dvojnásob. Kdysi jsme byli nerozluční. Dva kamarádi, co spolu prožili dětství, dospívání, první lásky i první pracovní úspěchy. Vždycky jsme si navzájem pomáhali, a když jsem se ocitl ve finanční tísni, neváhal ani minutu. „Jasně, kámo, kolik potřebuješ?“ zeptal se tehdy s naprostou samozřejmostí. Ta jeho ochota mi tehdy nesmírně pomohla. Byl jsem mu za to vděčný, cítil jsem k němu ještě hlubší pouto než dřív. Netušil jsem, že právě tyhle peníze se stanou jablkem sváru a nakonec nás navždy rozdělí.
Potřeboval jsem tehdy poměrně velkou sumu na nečekané opravy domu. Banky mi zrovna nevycházely vstříc a obrátit se na Radka bylo pro mě přirozené. Věděl jsem, že si v životě docela dobře stojí a nikdy nebyl lakomý. Bez zbytečných otázek mi peníze půjčil. Sepisovali jsme sice jednoduchou smlouvu, spíš pro formu, ale ani jeden z nás tehdy nepředpokládal, že by mohlo dojít k nějakým problémům. Splácel jsem poctivě, v termínu, jak jsme se dohodli. Všechno běželo hladce. Až do chvíle, kdy se něco změnilo. Něco, co jsem si nedokázal vysvětlit.
Začalo to nenápadně. Drobné poznámky, ironické úsměšky, občasná rýpnutí na mou adresu ve společnosti. Nejdřív jsem si myslel, že si jen dělá legraci, že to k našemu kamarádskému vztahu prostě patří. Ale postupně se ty jeho „vtípky“ začaly stávat ostřejší a častější. Začal zpochybňovat mé schopnosti, shazovat mé úspěchy, a dokonce i ironicky komentovat můj soukromý život. Nechápal jsem, co se děje. Proč se ke mně Radek najednou chová takhle? Vždyť jsme si nikdy nic zlého neudělali.
Jednoho večera, když už jeho poznámky překročily veškeré meze, jsem se ho otevřeně zeptal, co se děje. „Máš se mnou nějaký problém?“ zeptal jsem se ho narovinu. Radek se na mě podíval s chladným výrazem a jeho odpověď mě šokovala. „Víš, možná by ses měl zamyslet nad tím, komu jsi vlastně dlužil peníze,“ pronesl s jedovatým úsměvem. „Možná bys měl být trochu víc vděčný.“ Jeho slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Vděčný? Vždyť jsem mu ty peníze vracel do koruny, přesně podle dohody. Nikdy jsem se nesnažil se ze splácení vyvléknout. A teď tohle? Měl jsem pocit, že se dívám na úplně cizího člověka. Na člověka, kterého jsem si myslel, že znám skrz na skrz.
Postupně jsem začal chápat, o co mu jde. Nešlo mu o ty peníze. Šlo mu o něco jiného. O moc? O pocit nadřazenosti? O to, aby mi neustále připomínal, že jsem mu kdysi něco dlužil? Začal o mně šířit různé pomluvy. Za mými zády vyprávěl lidem, jak jsem se mu prý nikdy pořádně neodvděčil, jak jsem si jeho pomoci nevážil. Zkresloval skutečnost, lhal a snažil se mě poštvat proti našim společným přátelům. Ti, kteří nás znali oba, naštěstí jeho lžím většinou nevěřili. Ale i tak to pro mě bylo nesmírně bolestné. Zjištění, že člověk, kterému jsem kdysi bezmezně věřil, je schopen takové podlosti, mě hluboce ranilo.
Snažil jsem se s ním o tom promluvit, vysvětlit mu, že jeho chování nechápu a že mě to moc bolí. Ale Radek se mi vyhýbal. Na mé zprávy neodpovídal, mé telefonáty ignoroval. Jako by se rozhodl, že už se mnou nechce mít nic společného. A tak se stalo, že jsme přestali mluvit. Dva kdysi nejlepší přátelé, rozděleni zdí nepochopení, zrady a pomluv. Mrzelo mě to. Moc mě to mrzelo. Nechápal jsem, co se s ním stalo. Proč se náš kdysi tak pevný vztah rozpadl kvůli něčemu, co už dávno mělo být minulostí. Ty peníze přece nebyly důvodem našeho přátelství. Nebo ano? Začal jsem o tom pochybovat. Možná, že pro něj ty peníze znamenaly něco víc. Možná, že v naší přátelství vždycky existovala nějaká nerovnováha, kterou jsem si nikdy nepřipouštěl.
Čas plynul, ale hořkost v mém srdci jen tak nezmizela. Občas jsem na Radka narazil ve městě. Vždycky se tvářil, jako by mě neviděl. Já jsem se mu také vyhýbal. Ta bolest z jeho zrady byla stále příliš čerstvá. Přemýšlel jsem o tom, jestli se někdy dozví pravdu, jestli si uvědomí, jak moc mi svým chováním ublížil. Ale pak jsem si uvědomil, že to už vlastně není důležité. Naše přátelství je nenávratně pryč a nic už ho nedokáže vrátit. Peníze. Mohou být prokletím i požehnáním. V našem případě se staly prokletím. Zničily něco krásného a nahradily to hořkostí a tichem. Už spolu nemluvíme. Dva kdysi nejlepší přátelé, rozděleni jednou půjčkou a mnoha zlými slovy.
A já se jen ptám sám sebe, jestli to takhle muselo skončit. Jestli se tomu dalo nějak zabránit. A jestli to naše přátelství vůbec někdy stálo za tolik, kolik jsem si myslel. Ta odpověď už se ale nejspíš navždy ztratila v tichu, které mezi námi panuje.
