Článek
Ten den začal docela obyčejně. Vlastně až idylicky, řekla bych. Slunce svítilo, ptáci cvrlikali, a já, celá natěšená na odpolední pečení jablečného koláče, jsem vyrazila do obchodu pro máslo. Ne ledajaké máslo, samozřejmě. Máslo v akci. Protože kdo by nechtěl ušetřit pár korun, že jo? Zvlášť když máslo v poslední době stojí pomalu víc než zlato.
Dorazila jsem do obchodu, připravená na svůj lovecký zážitek. Přepadové akce jsou vždycky tak trochu adrenalinový sport, a máslo v akci, to je prostě Liga mistrů. Proplétala jsem se mezi regály, vyhýbala se pomalým nakupujícím a mentálně si opakovala mantru: „Máslo, máslo, máslo.“ A pak jsem ho uviděla. Poslední balení. Osamocené. Zářící jako Svatý grál v prázdném košíku za ním. V tom okamžiku se pro mě zastavil čas. Moje srdce udělalo piruetu a já jsem se s grácií šelmy vrhla k chlazenému pultu.
Chňapla jsem po něm jako lačná vydra po rybě. Vítězoslavně jsem ho držela v ruce a cítila se jako Indiana Jones po nalezení Archy úmluvy. Nebo spíš jako Rambo, který právě zneškodnil pluk nepřátel. Byla to chvíle čirého triumfu.
Otočila jsem se, připravená jít k pokladně a v duchu si už vychutnávala vůni čerstvě upečeného koláče. A pak jsem ji uviděla. Paní Dvořáková. Moje sousedka z prvního patra. Žena, která by dokázala vtipem zabít a pohledem zmrazit celou Sibérie. Stála tam, s prázdným košíkem a očima upřenýma na MŮJ klenot – to jediné máslo v akci. Její výraz se nedal popsat jinak než jako kombinace apokalypsy a osobní urážky.
„Ale, Jitko,“ pronesla tónem, který by roztavil i ocel. „Vy jste mi vzala to poslední máslo.“ Její hlas byl hlasem zklamané matky, hlasem obžaloby, hlasem, který vás přišpendlí ke zdi a donutí se cítit vinně za všechny hříchy světa.
Automaticky jsem udělala krok dozadu. „Dobrý den, paní Dvořáková. No, já jsem ho zrovna viděla… bylo poslední.“ Snažila jsem se znít neutrálně, ale v duchu mi běželo: „Těžce vybojované, dámami a páni! Krví a potem! No, dobře, spíš jen takovým rychlým chňapnutím, ale to už jsou jen detaily.“
Paní Dvořáková si mě přeměřila od hlavy k patě. Její pohled říkal víc než tisíc slov. Říkal: „Vy, vy bezcitná bytosti! Vy mi chcete vzít můj koláč? Moje pečení? Moje životní radosti?“
„Víte,“ pokračovala, aniž by spustila oči z mého másla, „já na něj čekám celý týden. Potřebuji ho na nedělní bábovku pro vnoučata.“ Vnoučata! To je jasná citová vyžírka! Kdo by mohl odmítnout bábovku pro vnoučata?
V tu chvíli jsem se ocitla v morálním dilematu. Mám se vzdát svého máslového triumfu a nechat si ten den zničit sousedčiným zklamáním? Nebo se mám držet svého práva na spravedlivě získanou kořist a riskovat sousedskou válku studenou? V mé hlavě se rozhořel epický souboj mezi jablečným koláčem a bábovkou pro vnoučata.
Vždycky jsem si myslela, že jsem celkem milý člověk. Ale v ten moment, s tím posledním máslem v ruce, jsem cítila, jak se ve mně probouzí nějaká prastarý, sobecký pud přežití. Ne, tohle máslo jsem si zasloužila. Byla jsem u něj první. A moje jablečná náplň už na něj čekala.
„Paní Dvořáková,“ začala jsem, snažíc se o co nejvíc soucitný tón, „moc mě to mrzí, ale já už ho mám v košíku. A víte, já dělám koláč pro zítřejší oslavu…“ Lhala jsem. Nic jsem nedělala pro oslavu. Ale v krizi se musí improvizovat.
Její rty se sevřely do tenké linky. Chvíli to vypadalo, že mi máslo vytrhne z košíku. Ale nakonec si jen těžce povzdechla. „No tak dobře, Jitko. Snad se vám ten koláč povede.“ Tón, který použila, naznačoval, že se pravděpodobně spíš otrávím.
U pokladny jsem se snažila tvářit nenuceně. Jako by se nic nestalo. Jako by jsem právě nevybojovala epickou bitvu o mléčný výrobek. Ale cítila jsem na zádech její mrazivý pohled. Celou cestu domů jsem měla pocit, že za mnou jde máslový stín pomsty.
A pak to přišlo. Setkání ve výtahu. Nejhorší noční můra sousedského života. Stály jsme tam, vedle sebe, v tichu, které by se dalo krájet tupým nožem. Máslo bylo tichým svědkem našeho nekomunikativního soužití. Paní Dvořáková se na mě ani nepodívala. Jen koukala před sebe, jako by se snažila telepaticky vypálit díru do stěny výtahu. Cítila jsem, jak se mi dělají husí kůže.
Když jsme vystoupily na našem patře, paní Dvořáková zmizela ve dveřích svého bytu bez jediného slova nebo pohledu. Jako by mě odepsala ze svého sousedského seznamu navždy.
Od té doby je to mezi námi… napjaté. Když se potkáme na chodbě, jen kývneme hlavou. Žádné „Jak se máte?“, žádné „Potřebujete s něčím pomoct?“. Nic. Jen tiché, chladné kývnutí, které křičí: „Pamatuji si to máslo, Jitko. A nikdy vám to neodpustím.“
Občas si říkám, jestli to za to stálo. Jeden koláč. Proti sousedské harmonii. Ale pak si vzpomenu na ten poslední kousek, který zbyl v mém košíku, a na ten pocit vítězství, a vím, že ano. Stálo.
Je fascinující, jak malá věc, jako je balíček másla v akci, může roztočit takovou lavinu událostí. Jak může proměnit běžný den v drama, a z milé sousedky udělat nepřítele. Ale na druhou stranu, aspoň je o čem psát. A ten jablečný koláč byl mimochodem naprosto fantastický. S tím máslem z Lidlu.
A já jsem si uvědomila jednu věc. Život je plný malých bitev. Někdy bojujeme o parkovací místo, jindy o místo ve frontě. A někdy, jen někdy, bojujeme o poslední máslo v akci. A když už do toho boje jdeme, tak s hlavou vztyčenou. A s koláčem v troubě.
