Článek
Tetu Milenu jsme měli rádi vždycky. Byla to ta teta, co vám v dětství cpala peníze „na zmrzlinu“, i když venku mrzlo, a při každé návštěvě měla doma sušenky, které už pamatují i své vlastní lepší časy. A ano, posledních pár let bojovala s Alzheimerovou nemocí. Některé dny byla jako sluníčko, jiné dny si pamatovala jen svoje kočky a to, že kdysi uměla hrát na piáno.
Ale když jsme plánovali svatbu, ani na chvíli nás nenapadlo ji nepozvat. Věděli jsme, že to bude možná náročné, možná chaotické, možná lehce nevyzpytatelné… ale taky jsme věděli, že by tam měla být.
A tak jsme jí poslali krásné oznámení s jejím jménem velkými písmeny. Aby bylo jasno. Aby se v tom neztratila. A hlavně aby si nemyslela, že je jen náhodný host.
Naše rodina se snažila vše domluvit, kdo ji vyzvedne, kdo s ní sedne ke stolu, kdo jí připomene, kdo se vlastně vdává. A kdyby náhodou začala vykládat o tom, jak byla kdysi zasnoubená se sousedem, kterého nikdy neměla ráda, bylo domluveno i to, kdo ji něžně odvede k chlebíčkům.
Všechno běželo podle plánu.
Až do dne svatby.
Dorazila krásně upravená. Vlasy měla dokonale učesané, na sobě svoji nejlepší halenku, tu, kterou vždycky šetřila na „důležité události“ a v ruce velkou papírovou tašku, zjevně plnou k prasknutí. Hned u dveří mi ji podala a pronesla:
„Tohle je pro vás. Ať vám to dělá stejnou radost, jako to dělalo mně.“
Nadšeně jsem poděkovala. Až později jsem pochopila, co tím myslela.
Taška byla těžká. Opravdu těžká. Ale v tom shonu jsem ji jen odnesla do rohu místnosti a šla se vítat s dalšími hosty. Teta mezitím seděla u stolu, popíjela limonádu a všem vysvětlovala, že „ta mladá“ (tím myslela mě) je moc pěkná nevěsta, i když si nebyla jistá, jestli jsem to já, nebo moje sestřenice Jana.
Ale pak přišel čas dárků.
Jeden po druhém se nám hosté skláněli nad stolem, přáli štěstí, podávali obálky nebo krabice převázané stuhou. A pak jsme došli k tetě a její tašce.
Když jsem ji otevřela, nejdřív jsem nepochopila, co se děje.
Navrchu byly ponožky, které jsem jí dávala asi před pěti lety. Zelené. S jeleny. Bavila se jimi tolik, že jsem měla podezření, že si je pamatuje kvůli tomu jelenovi, co byl vyšitý trochu šejdrem.
Pod nimi ležela svíčka, co jí máma koupila k Vánocům před sedmi lety s etiketou ještě stále nalepenou.
Pak tam byl šátek, který jsem jí přivezla z dovolené. Ten jsem poznala hned, protože jsem ho kupovala impulzivně na letišti, když jsem si uvědomila, že jsem jí nic nepřivezla.
A pak… pak jsem vytáhla keramickou kočku, kterou jí darovala sestra k pětasedmdesátinám. Každý člen rodiny věděl, jak moc ji nesnášela. Připadala jí strašidelná a tvrdila, že se na ni „ta mrcha dívá“. Vidět ji nyní v tašce jako dárek pro nás byla situace, kterou zvládl pobrat jen náš čerstvý manželský humor.
Postupně se ukazovalo, že teta nám v podstatě darovala archiv rodinných dárků. Za dvacet, možná třicet let. Všechno, co jsme jí kdy dali. Všechno, co se u ní doma nashromáždilo.
Celá taška byla jedna velká časová kapsle. A když jsem z ní vytáhla misku, kterou jsem vyráběla na základce v keramickém kroužku, tu křivou, kterou teta kdysi ocenila slovy „alespoň ses snažila, zlatíčko“, už se smála celá svatební tabule.
Maminka se smála tak, že jí tekly slzy. Otec zakrýval obličej servítkem. Manžel se opíral o stůl a opakoval: „Tohle nevymyslíš.“ A teta? Ta se usmívala spokojeně a pyšně, jako by právě překonala všechna očekávání.
A vlastně je překonala.
Po chvíli vstala, přistoupila ke mně a potichu řekla:
„Já už si nepamatuji, co kdo řekl nebo co jsem kdy dostala… ale vím, že jsem ty věci měla díky vám. A vy jste moje děti. Tak je teď mějte vy. A neztraťte je jako já.“
A já v tu chvíli nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet. Tak jsem dělala obojí.
Ten dar byl zvláštní, chaotický, legrační… ale především neuvěřitelně dojemný. Byl to dar člověka, který sice ztrácí vzpomínky, ale někde hluboko pořád cítí lásku k rodině. Lásku, kterou už možná neumí pojmenovat, ale která tam pořád je.
Po svatbě jsme ty poklady pečlivě uložili. Ne jako dekoraci. Ne jako sentimentální kýč. Ale jako připomínku toho, že někdy stojí za to pozvat i tetu, která občas zapomene, kde je.
Protože její dárek byl ten nejupřímnější ze všech.
A rozhodně jediný, který se datoval přes tři dekády.
