Článek
Tak tohle vám musím vyprávět, protože jsem se včera málem udusila smíchy. Víte, jak občas sousedé přijdou s nějakou tou laskavostí? Třeba přinesou přebytek jablek ze zahrady, nebo se podělí o čerstvě upečený koláč. No, a můj soused, pan Novák, je takový ten typický kutil a všeuměl. Vždycky něco buduje, opravuje, vylepšuje. A taky má na zahradě kurník. Už delší dobu jsem si říkala, že bych si od něj občas koupila nějaká ta domácí vajíčka. Víte, ta chuť je prostě nesrovnatelná s těmi z obchodu. A včera se pan Novák objevil u mých dveří s úsměvem od ucha k uchu a košíkem v ruce.
„Dobrý den, sousedko,“ povídá. „Nesl jsem vám ochutnat čerstvá vajíčka. Dneska se slepicím nějak dařilo.“ No, potěšila jsem se, to vám povím. Domácí vajíčka se vždycky hodí. Poděkovala jsem mu a už se těšila na omeletu k snídani. Pan Novák ještě chvíli postál ve dveřích a s takovým zvláštním výrazem dodal: „Jen abyste se nedivila té barvě skořápek. Nějak se nám to letos trošku pomíchalo.“ „Barvě skořápek?“ zamračila jsem se. „Aha, no dobře, hlavně že jsou čerstvá.“ Vzala jsem si košík a pan Novák se s úsměvem rozloučil. Jakmile jsem zavřela dveře, hned jsem se na ta vajíčka musela podívat blíž. V košíku leželo asi tucet vajec. Některá byla klasicky hnědá, jiná bílá. Ale pak jsem si všimla jednoho, které bylo… modré. Jasně, sytě modré. Jako by ho někdo natřel fixou. „No tohle,“ zamumlala jsem si pro sebe. „To mají nějaké nové plemeno slepic?“ Pak jsem si všimla dalšího. Zelené. A vedle něj dokonce růžové. Začala jsem se smát. To už nebylo ani trochu normální. Vzala jsem jedno to barevné vajíčko do ruky a prohlížela si ho ze všech stran. Skořápka vypadala normálně, jen ta barva… A pak mi to došlo. Ten jeho zvláštní úsměv. Ta poznámka o pomíchaných barvách. Ten kurník, ze kterého se občas ozývalo takové zvláštní štěbetání, které slepice rozhodně nevydávají.
Šla jsem k oknu a nenápadně se podívala k sousedově zahradě. A tam, na bidýlku před kurníkem, seděl papoušek ara. Krásně modrý. A vedle něj další, zelený. A na střeše kurníku se houpala kakadu s růžovým chocholem. V tu chvíli jsem pochopila všechno. Pan Novák nechová slepice. Pan Novák má papoušky. A ti jeho papoušci… ti jeho papoušci zřejmě snášejí vajíčka. Barevná vajíčka. Musela jsem se opřít o linku, abych se nesložila smíchy.
To jsem fakt nečekala. Místo slepic papoušci? To je nápad! A ty barvy? To je prostě umělecké dílo přírody… nebo spíš pana Nováka. S košíkem vajec jsem se vydala zpátky k jeho domu. Tentokrát jsem už nemohla udržet ten zvědavý úsměv na tváři. Zaklepala jsem a pan Novák otevřel. „Tak co, sousedko? Jak vám chutnají?“ zeptal se s lišáckým pohledem. „Chutnají… zajímavě,“ odpověděla jsem a ukázala na modré vajíčko. „Pane Nováku, můžu se vás na něco zeptat? Vy… vy máte v kurníku slepice?“ Pan Novák se rozesmál. „No, jak se to vezme. Slepice nemám ani jednu. Mám tam pár opeřených kamarádů z Jižní Ameriky a Austrálie. Trochu mi přerostli klece, tak jsem jim postavil větší bydlení.“ „Papoušky?“ vydechla jsem. „Vy chováte papoušky v kurníku?“ „No jistě,“ přikývl pan Novák. „Jsou to inteligentní stvoření a docela se jim tam líbí. A jak vidíte, občas snesou i nějaké to vajíčko.“ „Ale… jak je možné, že mají takovou barvu?“ zeptala jsem se zmateně. „No víte,“ pousmál se pan Novák tajemně. „Každý druh papouška má svá specifika. A někteří z nich prostě snášejí barevná vajíčka. Je to rarita, vím. Ale co bych pro vás, sousedko, neudělal.“
Stála jsem tam s otevřenou pusou a nevěděla, jestli se mám smát, nebo být v šoku. Papoušci snášející barevná vajíčka? To zní jako pohádka. „A chutnají normálně?“ zeptala jsem se nakonec. „No jasně,“ odpověděl pan Novák. „Jsou to normální vajíčka, jen s… originálním balením. Zkuste si udělat omeletu, uvidíte sama.“ Tak jsem šla domů s košíkem barevných vajec od papoušků. Omeleta z modrého vajíčka? To bude zážitek! A musím říct, že chuťově byla úplně normální. Jen ten pohled na tu modrou smaženici byl trochu… neobvyklý. Od té doby už vím, že když mi pan Novák nabídne domácí vajíčka, nemám se ptát na plemeno slepic. Protože u něj v kurníku zkrátka vládne pestrá ptačí říše. A musím říct, že mě ten jeho nekonvenční přístup k chovu drůbeže docela baví. Kdo jiný se může pochlubit omeletou z růžového vajíčka?
Takže, poučení pro příště? Nikdy nepředpokládejte, co najdete v sousedově kurníku. Může vás čekat pořádné překvapení. A občas to překvapení může být pěkně barevné. A co vy? Už jste někdy zažili něco podobně nečekaného? Podělte se o svůj příběh, ráda se pobavím! Vaše zvědavá sousedka.
