Článek
Tenhle příběh vás praští do obličeje, taková ta syrová realita, o které se moc nemluví, ale někde tam potichu existuje. Znáte to, když slyšíte o nějaké tragédii v televizi a na chvilku se zamyslíte, ale pak přepnete program a jedete dál. Ale tohle je jiné. Tohle je o staré paní, možná bydlela ve vedlejším domě, možná jste ji potkávali v obchodě. Celý život dala svému synovi, a teď ji ten samý syn posílá pryč.
Co se mnou bude, pláče, a v tom hlase je slyšet celý ten prožitý čas, všechny ty oběti, ty noci, kdy nespala, protože se o něj bála, ty radosti z jeho prvních krůčků, ze školních úspěchů. A teď tohle. Kde se to zlomilo? Kdy se z toho malého kluka, co jí říkal „mami“, stal někdo, kdo ji bez citu vyhodí z domu?
Jasně, lidi řeknou, neznáme celou pravdu, za tím něco musí být. A mají pravdu, do cizích vztahů nikdo nevidí. Možná ta matka nebyla ideální, nikdo z nás není. Možná ten syn má nějaké své důvody, o kterých my nic netušíme. Ale i tak, sakra, kde je ta lidskost? Kde je ta základní úcta k rodičům, která by měla být v každém z nás? Vždyť ta žena mu dala život, starala se o něj, když byl úplně bezmocný. A teď, když ona sama potřebuje pomoc, když už jí docházejí síly, on ji takhle odkopne? Slyším v jejím nářku ozvěny všech těch matek, co se bojí stáří, samoty, toho, že budou na obtíž. Pro spoustu z nich je jejich dítě celý vesmír. Věnují mu všechnu svou lásku, čas, energii. A potají doufají, že až jim bude nejhůř, budou mít o koho se opřít. A pak přijde takováhle ledová sprcha. Syn, na kterého se spoléhaly, je zradí tím nejhorším způsobem, vezme jim domov, pocit bezpečí, tu poslední jistotu.
Co se mnou bude, šeptá a v té otázce je všechna její bolest, všechna ta děsivá nejistota. Zkuste si na chvilku představit, že jste na jejím místě. Celý život jste dřeli, možná jste si od úst utrhovali, jen aby vaše dítě mělo to, co potřebuje. A teď, když už vám dochází dech, kdy potřebujete klid a pohodu, vás vlastní krev vyhodí na ulici. Kam půjdete? Kdo se o vás postará? Budete spát na lavičce, prosit o kousek chleba? Tenhle obraz je krutý a neměl by se stát nikomu, zvlášť ne vlastní matce.
Někdo řekne, jsou přece domovy pro seniory, tam se o ni postarají. Ale to není domov. To je místo, kde se člověk cítí jako inventární číslo, kde chybí teplo rodinného krbu, kde chybí pohlazení milované osoby. A po všech těch letech ve vlastním bytě má takhle skončit? Bez kouska soucitu, bez lásky, bez ohledu na to, co pro svého syna obětovala? Ten příběh je jako mrazivý vítr, co profoukne až do morku kostí, a nutí nás se zastavit a zamyslet. Kam se to jako lidstvo řítíme? Ztrácíme ty základní lidské hodnoty? Vytrácí se z nás soucit, úcta ke starším? Vždyť ti naši rodiče si zaslouží naši úctu a péči. Oni nám dali tenhle život, vychovali nás, ukázali nám směr. A teď, když už nemají sílu jít dál sami, my bychom jim měli být oporou, měli bychom jim podat ruku.
Ten syn si možná myslí, že na ten dům má právo, že je jeho. Ale zapomíná na to, že ten dům možná postavili společně, že v něm prožil dětství plné máminy lásky. A teď se k ní otočil zády a smazal všechny ty společné vzpomínky, jako by nikdy neexistovaly. Co se s ním stalo? Kde se ztratila ta vděčnost, ta láska, která by měla být mezi matkou a synem navždy? Slyším v té tiché otázce „Co se mnou bude?“ křik všech opuštěných matek, všech zapomenutých rodičů, všech těch, kteří na sklonku života zůstali sami se svou bolestí a svou nejistotou.
Tenhle příběh by neměl být jenom smutnou zprávou na internetu. Měl by nás zasáhnout hluboko, tam, kde ještě cítíme lidskost. Měl by nás probudit z té naší každodenní honby a připomenout nám, co je v životě doopravdy důležité. Láska, rodina, úcta k těm, kteří nám dali život. Tenhle příběh by neměl skončit jenom slzami. Měl by v nás zažehnout oheň soucitu a připomenout nám, že rodina je ten největší dar, co máme, a že bychom ho měli chránit a opatrovat s láskou a úctou až do posledního dechu. A nikdy, proboha nikdy, bychom neměli dopustit, aby se vlastní dítě zeptalo své mámy: Co s tebou bude? Protože tohle je otázka, na kterou by žádná matka na světě neměla nikdy, ani ve zlém snu, uslyšet odpověď. A jsme my, jako společnost, připraveni jim podat ruku, když už nemají sílu jít dál sami?
Ta stará paní teď možná sedí kdesi sama, na tvrdé lavičce v parku, s igelitkou svých pár švestek, nebo v nějaké studené ubytovně, kde se ozývá jen cizí lhostejnost. A v hlavě jí pořád dokola zní ta jediná věta: Co se mnou bude? A v téhle prosté otázce je ukrytá výčitka nás všech, obžaloba světa, který občas zapomíná na to, co má v životě opravdovou cenu.
Tenhle příběh by neměl jen tak zmizet v záplavě zpráv. Měl by nám vrazit kudlu do srdce a připomenout nám, že rodina, to je ten největší poklad, co máme, a že bychom ho měli opatrovat s láskou a úctou, dokud nám bije srdce. A nikdy, proboha nikdy, bychom neměli dopustit, aby se vlastní dítě zeptalo své mámy: Co s tebou bude? Protože tohle je otázka, na kterou by žádná matka na světě neměla nikdy, ani ve zlém snu, uslyšet odpověď.
