Článek
Celý život jsem žila s prázdným místem. Otázkou, která mi visela nad hlavou jako temný mrak. Kdo je můj otec? Máma vždycky mlčela. Jen se na mě smutně podívala a řekla: „Až budeš starší, pochopíš.“ Ale já už starší byla. Dvacet let mi brzy táhlo a já stále nevěděla, kdo je muž, který mi dal život.
Jednoho dne máma přišla domů s novinami. Podala mi je a řekla: „Najdi si stranu 5.“ Srdce mi bušilo jako splašené. Co tam asi bude? Fotografie? Článek? Dopis?
Otevřela jsem noviny a našla stranu 5. Článek s titulkem „Ztracený syn se vrací domů“. Zmateně jsem si ho přečetla. Byl o muži, který po letech opustil rodné město, aby si splnil svůj sen. Stal se slavným hudebníkem, ale nikdy nezapomněl na místo, kde vyrostl.
A pak jsem narazila na odstavec, který mi změnil život. „… a jeho dcera, o které veřejnost dosud nevěděla, se narodila před dvaceti lety…“
Dcera? To jsem já? Můj otec je slavný hudebník? Muž, jehož písně jsem si zpívala od dětství? Muž, jehož plakáty jsem měla na zdi?
Šla jsem do svého pokoje a vytáhla starou krabici s fotkami. Na jedné z nich byla máma a já, malá holčička. A vedle nás stál muž s kytarou. Můj otec.
Vzala jsem fotku a přitiskla si ji k srdci. Cítila jsem směsici emocí – šok, radost, smutek, zlost. Proč mi to máma neřekla dřív? Proč mi vzala tolik let s mým tátou?
Šla jsem za mámou. Seděla v kuchyni a dívala se z okna.
„Mami,“ řekla jsem, „proč jsi mi to neřekla?“
Máma se otočila a v očích se jí zaleskly slzy. „Byl to složitý příběh,“ řekla. „Nechtěla jsem ti ublížit.“
„Ublížila jsi mi,“ řekla jsem. „Vzala jsi mi tátu.“
Máma přišla ke mně a objala mě. „Vím, zlato. Vím. Ale myslela jsem si, že to tak bude lepší.“
„Lepší pro koho?“ zeptala jsem se.
„Pro tebe,“ řekla máma. „Tvůj táta… on… měl problémy. Byl závislý na drogách. Bála jsem se, že by ti ublížil.“
Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co říct. Můj otec byl závislý na drogách. To jsem nečekala.
„Ale změnil se,“ řekla máma. „Už je čistý. A chce tě poznat.“
Podívala jsem se na mámu. „Chce mě poznat?“ zeptala jsem se.
Máma přikývla. „Ano. Napsal mi dopis. Říká, že tě moc miluje a že lituje, že s tebou nemohl být.“
Vzala jsem dopis od mámy a začala číst. Slzy mi tekly po tvářích. Můj otec mě miloval. A chtěl mě poznat.
„Chci ho poznat,“ řekla jsem mámě. „Chci poznat svého tátu.“
Máma se usmála. „Věděla jsem, že to řekneš,“ řekla.
A tak jsem se vydala na cestu. Cestu za svým tátou. Cestu za svým životem.
Setkání s ním bylo jako sen. Objali jsme se a dlouho jsme plakali. Vyprávěl mi o svém životě, o své hudbě, o svých chybách. Řekl mi, že mě vždycky miloval a že nikdy nepřestal litovat, že se mnou nemohl být.
Naučila jsem se ho milovat. Naučila jsem se odpouštět. A naučila jsem se, že i z těch nejtemnějších míst může vzejít světlo.
Můj otec je slavný hudebník. Ale pro mě je to jen táta. Muž, který mi dal život. Muž, který mě miluje. A muž, kterého miluji já.
