Článek
Naše dovolená v Řecku měla být relaxační. Týden klidu, slunce, moře a dobrého jídla, přesně to, co jsme oba potřebovali. Všechno probíhalo podle plánu, dokud se na scéně neobjevila ona – řecká bohyně s úsměvem, který by roztál i antické sochy. A s ní šokující odhalení: můj manžel, ten, co mi tvrdil, že neumí ani „kalimera“, najednou plynule konverzoval řecky. A ne ledajakým řecky, ale tím, co znělo jako zamilovaná serenáda.
První večeře probíhala idylicky. Seděli jsme v malé taverně s výhledem na moře, popíjeli retsinu a vychutnávali si čerstvé mořské plody. Všechno bylo perfektní, dokud nepřišla ona. Vysoká, tmavovlasá, s očima jako řecké nebe a úsměvem, který by klidně mohl být zapsán na seznamu divů světa. Přinesla nám jídelní lístky a pak se to stalo. Můj manžel, Jan, který se obvykle domlouvá mezinárodní řečí „ukaž a kývni“, najednou promluvil plynně řecky.
Ztuhla jsem s vidličkou v půli cesty k ústům. Jan mluvil, smál se, dokonce žertoval. A ta servírka? Chichotala se, házela po něm okem a vypadala, jako by právě potkala prince z pohádky. Byla jsem v šoku. Celých deset let manželství mi tvrdil, že jediné řecké slovo, které zná, je „ouzo“. A teď si tady povídá s místní kráskou, jako by se narodil v Athénách.
Pokusila jsem se zachovat klid. Možná jen překládá, uklidňovala jsem se. Ale pak jsem zaslechla něco o „gyrosu pro dva“ a „nejlepším vínu v celém Řecku“. A ten tón! To nebyl tón turisty, který si objednává jídlo. To byl tón muže, který se snaží zapůsobit.
Celý večer jsem se snažila zjistit, co se děje. Položila jsem Janovi pár nenápadných otázek: „Ty umíš řecky?“ On na to: „Ale prosím tě, jen pár slovíček z průvodce.“ Nevěřila jsem mu ani slovo. Viděla jsem, jak se tvářil, když se na něj servírka usmála. Viděla jsem, jak se mu rozjasnily oči, když se s ním bavila. A viděla jsem, jak se snažil tvářit nenápadně, když se na něj podívala.
Následující dny se situace opakovala. Každý večer jsme šli do té samé taverny. Každý večer přišla ta samá servírka. A každý večer Jan „něco“ řecky říkal. Mé podezření rostlo úměrně s počtem prázdných lahví retsiny na stole. Jednou jsem ho dokonce přistihla, jak si s ní šeptá. Šeptá! Své ženě nikdy nešeptá, ale se servírkou si šeptá? To už bylo na mě moc.
Rozhodla jsem se jednat. Jednoho večera, když servírka odcházela od stolu, jsem se na Jana z legrace, ale s jasným podtextem, usmála a řekla: „Takže, miláčku, kdy jsi se naučil řecky? A proč jsi mi to nikdy neřekl?“ Jan zrudl jako rajče. „Ale zlato, vždyť víš, že jsem se vždycky zajímal o jazyky,“ vykoktal. „A řečtina je tak krásný jazyk.“ Jasně, krásný jazyk, když mluví krásná žena, pomyslela jsem si sarkasticky.
Snažila jsem se přijít na to, kde se to všechno vzalo. Že by tajné kurzy? Ranní lekce řečtiny místo běhání? Nebo snad tajná řecká babička, o které mi nikdy neřekl? V mé hlavě se rodily ty nejbizarnější scénáře. Představovala jsem si ho, jak sedí doma s učebnicí řečtiny, zatímco já jsem si myslela, že sleduje fotbal.
Nakonec jsem se rozhodla pro přímý útok. Po jedné obzvláště flirtující večeři jsem Jana vzala stranou. „Takže, co mi dlužíš za překlad?“ zeptala jsem se s úsměvem. Jan se na mě podíval zmateně. „Za překlad čeho?“ „No přece té tvé řecké konverzace se servírkou. Vypadalo to, že je to velmi důležité,“ odpověděla jsem s ironií v hlase.
Jan se rozesmál. „Tak dobře, přiznávám se. Kdysi dávno, ještě před tebou, jsem chodil s jednou Řekyní. A učila mě řecky.“ Můj pohled musel mluvit za vše. „Ale to je dávno pryč!“ dodal spěšně. „A já jsem si jen tak procvičoval. Vždyť víš, člověk nesmí zapomenout.“
Sice jsem měla chuť ho proplesknout, ale nakonec jsem se musela smát. Celá ta situace byla absurdní a komická zároveň. Můj manžel, mistr tajné řečtiny, se snažil okouzlit servírku, zatímco já jsem tiše trpěla u stolu. Ale na druhou stranu, alespoň jsem se nenudila. A ta historka? Ta je k nezaplacení.
Dovolená v Řecku se tak stala nezapomenutelnou nejen díky krásným plážím a skvělému jídlu, ale hlavně díky tajnému životu mého manžela a jeho řeckému flirtu. A i když se mi ta představa líbit nemusí, musím uznat, že to dodalo naší dovolené trochu pikantnosti. A teď už alespoň vím, že Jan umí plynně řecky. A kdo ví, třeba se mu to bude hodit, až se příště budeme chtít objednat v řecké restauraci. Jen doufám, že tam nebude žádná krásná servírka.
