Článek
Dlouho jsem žil s hlavou otočenou dozadu. Jako by mi tam něco důležitého uteklo a já se neustále snažil to znovu zahlédnout. Vzpomínky jsou zvláštní, umí hřát jako stará deka, ale taky dokážou pořádně tížit, jako kámen v žaludku. A já si jednoho dne řekl dost. Už nechci neustále šlapat po stopách minulosti. Chci se konečně otočit a podívat se, co mě čeká za zatáčkou. A víte co je na tom nejlepší? Že na tu cestu nemusím jít sám. Mám je. Moji lidi. Byly tam věci, na které se zrovna neusmívám, když si na ně vzpomenu. Rozhodnutí, po kterých zůstala pachuť. Slova, která raději měla zůstat nevyslovena. Šance, které mi proklouzly mezi prsty, aniž bych si toho pořádně všiml. Někdy, když se večer zhasnou světla a ticho zhoustne, tyhle staré obrazy ožívají a šeptají mi do ucha své věčné „co by kdyby“. Dlouho jsem se s tím pral. Snažil jsem se to zamést pod koberec, zamknout do nejhlubší komory v paměti. Ale ony si vždycky našly cestu ven, silnější a dotěrnější než předtím. Bylo to jako bojovat s vlastním stínem. Až mi konečně docvaklo, že tohle věčné ohlížení se nemá smysl. Minulost už je napsaná, tečku za ní udělat nemůžu. Ale můžu si vybrat, jaký význam jí dám a co si z ní odnesu pro to, co přijde.
A víte, co mi v tomhle pomohlo nejvíc? Moji přátelé. Ti moji blázni, co se mnou vydrželi už tolik let. Byli tam, když se mi dařilo a já si myslel, že mi patří svět. A byli tam i ve chvílích, kdy jsem ležel na zemi a nevěděl, jak se zvednout. Nikdy mě nesoudili za ty moje přešlapy, spíš mi pomohli najít v tom všem nějaký smysl, nějaké ponaučení. Nikdy mi nepřipomínali ty staré chyby, spíš mi ukazovali ten nový obzor, který se přede mnou otevírá. Mám fakt kliku na lidi kolem sebe. Každý z nich je úplně jiný. Jeden je klidný a rozvážný, druhý trhlý a plný energie. Máme různé koníčky, posloucháme jinou muziku, někdy se i v hospodě pohádáme o blbosti. Ale je tam to něco, co nás drží pohromadě. Něco silného a opravdového. Vzájemný respekt. Vědomí, že se na toho druhého můžu spolehnout, ať se děje cokoliv. A hlavně – ten náš společný humor, který dokáže odlehčit i tu nejtěžší chvíli.
Vzpomínám si, jak jsem se jednou fakt trápil kvůli jedné staré věci, kterou jsem kdysi pokazil. Měl jsem pocit, že už to nikdy nezmizí, že to bude jako šmouha na mém životopise. Seděli jsme tehdy s Markem v naší oblíbené hospodě a já se mu s těžkým srdcem svěřoval. On mě jen tak poslouchal, s tím svým klidným výrazem. A když jsem domluvil, usmál se a řekl: „Hele, stalo se. Už to neodpářeš. Ale co kdybychom si dali ještě jedno a zkusili se bavit o něčem, co má aspoň trochu smysl?“ Ta jeho prostá reakce mě tehdy tak nějak probrala. Uvědomil jsem si, že nemá cenu se pořád vrtat v tom, co už je dávno pryč. Že život běží dál a já mám kolem sebe lidi, kteří mě berou takového, jaký jsem, s celou tou mojí minulostí. A co je důležitější, těší se na to, co bude. A tak s nimi plánuju. Žádné složité strategie ani dalekosáhlé cíle. Spíš ty obyčejné věci, které dělají život barevnější. Víkendový výšlap na kopec, kde si v tichu hor pročistíme hlavu. Letní grilovačka u někoho na zahradě, kde se budeme smát historkám z mládí. Večery u piva, kde budeme řešit svět a vymýšlet ty naše bláznivé plány, které nikdy nedotáhneme do konce. To jsou ty momenty, na které se těším. To je ta energie, která mě žene dopředu. S nimi se nebojím budoucnosti tolik. Vím, že ať už mi život přinese cokoli, nebudu v tom sám. Budeme tam jeden pro druhého. Budeme si navzájem oporou, budeme se hecovat, když se někomu nebude chtít, a budeme slavit i ty nejmenší úspěchy.
A ten pocit, že na to nejsem sám, je k nezaplacení. Minulost už je jen vybledlá fotografie v albu. Občas na ni s nostalgií mrknu, ale už mi nesvazuje nohy. Protože teď mám před sebou nový film, plný nečekaných scén a barev, a chci ho prožít s těmi, na kterých mi nejvíc záleží. A vím, že tenhle film bude stát za to. Bude plný smíchu, dobrodružství a hlavně – bude náš. A to je to, na čem doopravdy záleží. Takže ano, minulost už je za mnou. A s úsměvem na tváři a s mými nejlepšími parťáky po boku se dívám jakou si člověk může přát.. Protože vím, že budoucnost má barvy přátel. A to je ta nejkrásnější paleta, jakou si člověk může přát.
