Článek
Koukám na ty špinavé hrnky a hromádku nezaplacených složenek. Venku svítí sluníčko, ptáci si zpívají, a já bych tak ráda šla. Šla do práce. Mezi lidi. Dělala něco smysluplného. Ale nemůžu. Můj muž mi to zakázal.
Byla to taková ta nenápadná věta, pronesená mimochodem u večeře. „Víš, zlato, já bych byl radši, kdybys zůstala doma.“ Tenkrát to znělo skoro jako kompliment. Jako projev lásky. Že se o mě chce postarat, že nechce, abych se dřela. Bláhová já. Netušila jsem, jaká past se za tou větou skrývá.
Začalo to tím, že se mu nelíbilo, že jsem dlouho v práci. Pak že se mu nelíbilo, s kým si píšu zprávy. Pak že se mu nelíbilo, jak se oblékám. Postupně se ten kruh utahoval, až jsem se ocitla v tomhle tichém vězení. Vězení zvaném domov. Ze začátku jsem se snažila ho pochopit. Říkala jsem si, že se o mě prostě bojí. Že je žárlivý, ale to je přece jen důkaz lásky, ne? Že to dělá pro naše dobro, pro dobro rodiny. Že to je jen takové přechodné období, než si najdu něco klidnějšího, něco víc „domácího“.
Jenže to se nikdy nestalo. Vždycky se našla nějaká výmluva, proč zrovna teď ne. A já, postupně vyčerpaná neustálými hádkami a jeho nátlakem, jsem to vzdala. Zůstala jsem doma.
A tak začala moje nová „kariéra“ paní domu. Vaření, uklízení, žehlení, péče o děti. Nic proti tomu. Miluju svou rodinu a ráda se o ně starám. Ale dřív to byla volba, teď je to povinnost. A hlavně, dřív jsem měla i svůj svět venku. Svůj plat, své kolegyně, svůj pocit užitečnosti mimo tyhle čtyři stěny. Teď nic. Jen on a jeho neustálé stížnosti.
Ty stížnosti? Ty jsou kapitola sama pro sebe. Najednou, když jsem doma a nemám svůj příjem, tak se mu zdá, že nemáme peníze. Že je všechno drahé. Že musíme šetřit. Jako kdybych já ty peníze utrácela nějak víc, než dřív. Dřív jsem přece taky platila účty, dělala nákupy, podílela se na všem. Teď je to najednou jen na něm. A on to dává najevo. Každý den. Ty jeho pohledy, když si koupím něco nového na sebe. To kroucení hlavou, když se zmíním o nějaké aktivitě pro děti, která něco stojí. Jako bych si ty peníze vytahovala z klobouku. Nebo jako bych snad ty peníze dostávala zadarmo. Vždyť jsem je dřív vydělávala. A teď, když jsem doma, taky makám. Od rána do večera. Ale ta práce, ta nemá v jeho očích žádnou hodnotu. Není za ní výplata, není za ní viditelný zisk. Takže se prostě nepočítá.
Cítím se v pasti. On mi zakázal pracovat, sebral mi finanční nezávislost, a teď mi to vyčítá. Jako bych to byla já, kdo udělal chybu. Jako bych to já byla ta, kdo nás dostal do finančních potíží. Jsem bezmocná. Uvězněná. A co je nejhorší, cítím, jak se mi postupně vytrácí i ta trocha sebeúcty, co mi ještě zbyla.
Kolikrát si jen představím, že se ráno probudím, obléknu si něco hezkého a půjdu. Půjdu dělat to, co mě baví. Půjdu si vydělat na svůj život. Na naše životy. Na ty věci, co nám dělaly radost. Ale pak se podívám na něj, na to, jak se tváří, když se jen zmíním o nějaké práci, a vím, že je to marné. Že se budu muset zase jenom kousnout a zůstat doma.
Co je na tom všem nejhorší? To, že mi chybí ten pocit, že jsem já. Že jsem víc než jenom manželka a máma. Že jsem profesionálka, že mám co nabídnout světu, že mám svůj mozek a své nápady. Tady doma, v téhle zlaté kleci, se cítím, jako bych pomalu chřadla. Jako kytka bez vody. Někdy si říkám, co by se stalo, kdybych se prostě zvedla a šla. Kdybych mu řekla, že už takhle dál žít nebudu.
Bojím se. Bojím se jeho reakce. Bojím se, co by to udělalo s naším manželstvím. Ale zároveň vím, že takhle už dál žít nemůžu. Ta frustrace, ta nespravedlnost, ta bezmoc mě ničí. Je to tak zvláštní. On tvrdí, že mě miluje. Že to všechno dělá pro mě. Ale zároveň mi bere to nejdůležitější – mou svobodu a mou nezávislost. A pak si stěžuje na důsledky vlastních rozhodnutí. Vlastně je to docela absurdní. Ale mně do smíchu není. A vím, že se něco musí změnit. Jen zatím nevím, jak na to. Ale musím najít sílu. Pro sebe. Pro děti. A pro ten pocit, že zase budu žít.
