Článek
Začalo to nenápadně. Řekl, že má víc práce, nový projekt, tlak shora. Že si lehne později, až to dodělá. Přikývla jsem. Byli jsme spolu dvanáct let, neměla jsem důvod mu nevěřit. Vzala jsem si knihu, zhasla a usnula sama.
Probudila jsem se kolem třetí ráno. Automaticky jsem natáhla ruku na jeho stranu postele. Byla studená. Ne jen chladná, studená, jako když se do ní celý večer nikdo ani neposadil. Podívala jsem se na hodiny. 3:12.
Vstal později, říkala jsem si. Nebo tam ještě je.
Z obýváku se ale nesvítilo. Pracovna byla tmavá. Dům byl tichý, takové to noční ticho, kdy slyšíte vlastní dech až moc nahlas. Vrátila jsem se do postele a přemlouvala se, že jsem se jen špatně vzbudila.
Ráno jsem se ho zeptala, jak dlouho pracoval.
„Asi do jedné,“ odpověděl bez zaváhání. „Pak jsem šel spát.“
„Spala jsem tvrdě,“ řekla jsem. „Ani jsem tě neslyšela.“
Usmál se. „Byl jsem unavený.“
Postel byla znovu studená i další noc. A další. A další.
Začala jsem si všímat drobností. Peřina na jeho straně byla ráno příliš uhlazená. Polštář neměl důlek. A prostěradlo, to mě vyděsilo nejvíc, bylo napnuté, jako by se ho celé hodiny nikdo nedotkl.
Jednou jsem vstala a šla se podívat do pracovny. Jeho notebook byl vypnutý. Studený. Hrnek s kávou prázdný a suchý, jako by tam stál už dávno. Ne tak, jak vypadá po noční práci.
„Děláš si kávu?“ zeptala jsem se další den.
„Ne,“ odpověděl. „V noci ne.“
„Tak co děláš?“ zeptala jsem se lehce, skoro vtipně.
Zvedl ke mně oči. „Pracuji,“ zopakoval. A pak se na mě díval o vteřinu déle, než bylo příjemné.
Začala jsem chodit spát později. Ležela jsem v posteli, poslouchala jeho kroky. Vždycky kolem jedenácté odešel ložnice. Dveře tichounce klaply. A pak… nic. Žádné psaní na klávesnici. Žádné šustění papírů. Jen občas tlumený zvuk, jako když někdo otevře a zavře dveře, které v domě nemáme.
Jedné noci jsem se zvedla a šla za ním.
Dveře pracovny byly zavřené. Položila jsem ruku na kliku. Byla studená. Stejně jako notebook. Stejně jako židle, na které nikdo neseděl.
Zavolala jsem jeho jméno.
Odpověděl mi hlas. Zněl jako on. Ale přicházel odjinud. Z chodby. Z místa za koupelnou, kde máme jen malý kumbál.
Otevřela jsem dveře.
Stál tam. Ve tmě. Oblečený do pyžama, přesně toho, které měl na sobě, když odešel z ložnice.
„Co děláš?“ zeptala jsem se. „Čekám,“ odpověděl klidně. „Na co?“ „Až půjdeš spát.“
Srdce mi bušilo. „Proč?“
Naklonil hlavu. „Protože pak můžu jít já.“
Ustoupila jsem. Smála jsem se. Nervózně. „To není vtipné.“
„Já nevtipkuji,“ řekl. A prošel kolem mě do ložnice.
Ráno se choval normálně. Jedl snídani. Smál se mým poznámkám. Políbil mě na tvář. Jako by se nic nestalo. Jen jeho oči byly jiné. Prázdnější. Jako když se díváte na někoho, kdo je tu jen napůl.
Zkontrolovala jsem vchodové dveře. Zamčeno. Okna zavřená. Kumbál prázdný.
Tu noc jsem nespala vůbec. Seděla jsem v obýváku a čekala. O půlnoci jsem slyšela kroky. Ne od ložnice. Od vstupních dveří.
Otevřely se. A dovnitř vešel můj muž. „Ty…“ vydechla jsem. „Ty jsi byl pryč?“
Podíval se na mě zmateně. „Co tím myslíš? Byl jsem celou noc doma.“
„Ne,“ řekla jsem. „Viděla jsem tě.“ Zbledl. „To není možné.“
V tu chvíli se ozval zvuk z ložnice. Tiché vrznutí postele. Jako když si někdo lehne.
Podívali jsme se na sebe.
„Někdy,“ řekl tiše, „se mi zdá, že když usnu, někdo mě vystřídá.“ „A kde jsi ty?“ zeptala jsem se.
„Tady,“ odpověděl. „Ale jen dokud jsi vzhůru.“
Z ložnice se ozvalo klidné, pravidelné dýchání.
Tu noc jsme spolu seděli až do rána. Když vyšlo slunce, šli jsme se podívat do ložnice. Postel byla rozležená. Teplá.
Od té doby chodím spát až po něm. Vždycky.
Protože vím, že když usnu první, někdo si lehne vedle mě.
A nebude to můj muž.
