Článek
Víte, existují jistoty, na které se v životě spoléháte jako na ranní kávu nebo na to, že váš partner si zase neposkládá ponožky. Jednou z mých takových neotřesitelných jistot bylo, že kuchyně je moje království. Můj posvátný prostor, kde vládnu vařečkou a nožem, kde se rodí rodinné obědy a kde v tichosti vznikají ty nejlepší kulinářské experimenty. Můj muž, Petr, byl v kuchyni spíše vzácným hostem, jehož návštěvy se omezovaly na nenápadné krádeže sušenek nebo na ohřátí včerejší pizzy.
A pak se to stalo. Den, kdy se Petr rozhodl, že se stane kuchařem. A můj svět se obrátil vzhůru nohama. Začalo to nevinně. Jednou večer přišel z práce s jiskrou v oku a prohlásil, že si na internetu našel úžasný recept na boloňskou omáčku a že by ji chtěl vyzkoušet. Moje první reakce? Mírné pobavení a vnitřní ujištění, že to bude spíš roztomilý pokus, který skončí objednávkou pizzy. S úsměvem jsem mu ustoupila a s mírným dohledem jsem ho nechala v kuchyni řádit. Pamatuji si ten chaos. Hory špinavého nádobí, rajčatová omáčka stříkající na linku, všudypřítomná vůně koření, které jsem v životě neviděla pohromadě. Ale výsledek? Musím s překvapením přiznat, že ta boloňská byla jedlá. Dokonce víc než jedlá. Byla… dobrá. A v tu chvíli jsem tušila, že se schyluje k něčemu velkému.
Od té doby se Petr začal v kuchyni objevovat stále častěji. Nejprve to byly jen víkendové experimenty, kdy s nadšením listoval kuchařkami a s odhodláním pouštěl do složitých receptů. Postupně se jeho kulinářské ambice rozšiřovaly i na všední dny. A moje role se začala nenápadně měnit z hlavní kuchařky na… asistenta. Nebo spíš na někoho, kdo se snaží neplést pod nohy.
Moje kuchyně, kdysi můj pečlivě organizovaný prostor, se začala měnit v Petrův kulinářský ring. Na lince se začaly objevovat nové, záhadné ingredience, o kterých jsem nikdy neslyšela. Moje oblíbené nože se záhadně stěhovaly a já jsem je pak s námahou hledala pod hromadou bylinek a exotického koření. A ten nepořádek! Můj pedantický pořádek začal dostávat pořádně zabrat. Po každém Petrově kulinářském řádění vypadala kuchyň jako po výbuchu granátu a já jsem s povzdechem chystala arzenál čisticích prostředků.
Ale abych nebyla jen negativní, musím přiznat, že to mělo i své světlé stránky. Najednou jsem měla občas volno! Představa, že po práci nemusím hned stát u plotny, byla docela lákavá. A ty jeho výtvory… občas se mu opravdu něco povedlo. Jeho svíčková začala konkurovat té mojí a jeho rizoto bylo tak krémové, že jsem mu ho tajně záviděla. Jenže s jeho kuchařským uměním rostla i jeho sebedůvěra v kuchyni. A moje pozice se začala zmenšovat. Najednou jsem se musela ptát, kde je ten můj oblíbený hrnec, protože ho Petr zrovna používal na nějakou svou speciální omáčku. Moje pečlivě uložené koření se promíchalo s jeho novými, exotickými přísadami a já jsem s nostalgií vzpomínala na ty časy, kdy jsem v kuchyni vládla neomezeně. Občas se přistihnu, jak stojím v kuchyni a jen tak se rozhlížím. Ten prostor se změnil. Už to není jen moje království, je to naše společné bitevní pole, kde se občas střetnou dva odlišné styly vaření a dva různé pohledy na to, jak má vypadat správně uklizená linka.
Ale upřímně? I když mi ten občasný chaos leze na nervy a občas potlačuji nutkání převzít velení, musím přiznat, že mi to vlastně ani tak moc nevadí. Vidět Petra s takovým nadšením vařit, zkoušet nové recepty a s hrdostí nám servírovat své výtvory, je vlastně docela fajn. A ten pocit, když po náročném dni přijdu domů a čeká na mě teplá večeře, je k nezaplacení. Navíc, kdo ví? Třeba se časem naučí i po sobě uklízet. I když, to už je asi jiná pohádka.
Takže ano, moje kuchyně mi už tak úplně nepatří. Možná je to takhle lepší. Možná je fajn sdílet i tenhle prostor a nechat toho druhého projevit svou kreativitu. A i když občas musím bojovat o svůj oblíbený nůž a překousnout ten občasný nepořádek, ten pocit, že se o mě někdo stará a s láskou mi připraví večeři, to všechno vynahradí. A navíc, nikdy nevíte, kdy se z toho vašeho partnera stane kulinářský mistr a vy si budete jen s úsměvem užívat jeho výtvory. A já si pomalu zvykám na to, že v naší kuchyni už nevládne jen jedna královna, ale že máme rovnocenné spoluvladaře. A světe div se, docela si to užívám. I s tím chaosem. Občas.
