Článek
Vzduch v naší oblíbené hospůdce tehdy páchl pivem a spálenými zápalkami, jako vždycky, a to mi bylo důvěrně příjemné. Seděli jsme u našeho stolu v koutě, kde jsme probrali už tisíce věcí – od nekonečných debat o smyslu života po zcela banální historky z práce. Bylo jedno z těch běžných odpolední, které se zdálo být předurčeno k naprosté obyčejnosti, dokud se Karel, můj nejlepší kamarád a prakticky bratr, nezačal křenit jako malý kluk, co právě provedl nějakou neplechu. „Tak co, Kájo, co je? Vypadáš, jako bys měl vyhráno,“ plácla jsem ho žertem po rameni, aniž bych tušila, jak blízko jsem pravdě a jak se mi tahle nevinná věta za pár vteřin vrátí jako bumerang. A on, s tou svojí typickou lišáckou jiskrou v očích, kterou jsem znala lépe než svou vlastní, jen tak ledabyle prohodil: „No, to právě mám. Vyhrál jsem. Miliony.“
V tu chvíli se mi zastavilo srdce a vzápětí se rozbušilo jak splašené. Myslela jsem, že si ze mě dělá legraci, zase jeden z jeho fórků. Karel a miliony? Vždyť jsme spolu škudlili na každou blbost, na pivo, na lístky na koncert na stojáka, na dovolenou pod stanem s roztrhaným celtou. Byl to ten typ člověka, co si potrpí na drobné radosti, ne na velká gesta, co si užíval každou korunu, ale nikdy jich moc neměl. Ale pak vytáhl ten papír, s čísly, která se mi zatočila před očima, a ten nevěřícný pohled jeho tváře, který se mísil s absolutním šokem a ryzím štěstím, byl nepřehlédnutelný. V ten moment jsem cítila upřímnou, nefalšovanou radost. Radost za něj, za to, že se mu splnil sen, o kterém jsme jen tak snili u piva, s prázdnými kapsami, plní bláznivých nápadů. Netušila jsem, že to byl začátek konce našeho světa.
Ty první týdny po té zprávě byly jako v euforii, ve které jsme se oba vznášeli. Karel byl nadšený, plný plánů, které se sypaly z jeho úst jako lavina. „Koupím si konečně tu motorku, o které sním od střední!“ vykřikoval s dětskou radostí, jiskřičky mu hrály v očích. „A poletíme někam k moři, na pořádnou dovolenou, do hotelu, ne jen pod stan a budeme jíst u stánků!“ Mluvil o investicích, o tom, jak si zajistí budoucnost pro sebe a své blízké, jak už nikdy nebude muset počítat každou korunu. A já u toho byla, u každého jeho slova. Objímala jsem ho, radovala se s ním z každého nového nápadu, poslouchala každé jeho slovo s absolutním zaujetím. Cítila jsem se součástí něčeho velkého, jako bychom ty miliony vyhráli oba, nebo alespoň část, protože jsme přece vždycky byli „my“, jeden tým. Naše přátelství nebylo jen tak obyčejné – bylo to pouto silnější než ocel, něco, co se budovalo léta, krůček po krůčku, skrz první lásky i bolavá zklamání. Vždycky jsme si kryli záda, bez ohledu na to, co nám život postavil do cesty, a věděli jsme, že se na sebe můžeme spolehnout jako na vlastní stín, jako na východ slunce. Karel znal každé mé tajemství, každou mou obavu, každou mou radost, i ty nejmenší. A já znala jeho. Byli jsme si oporou, zrcadlem, druhým hlasem v hlavě, který vždycky věděl, co říct, nebo kdy raději mlčet.
Jenže pak se začalo něco měnit, pomalu, nenápadně, plíživě jako stín. Nejprve to byly drobnosti, které jsem se snažila ignorovat, nebo je přičítat okolnostem. Karel najednou neměl čas. „Mám schůzku, už musím letět,“ říkal, když jsem mu volala, jestli zajdeme na pivo, jako dřív. „Musím vyřídit papíry, je toho teď moc, víš.“ Jasně, říkala jsem si, má teď spoustu zařizování, obrovská změna, to je přece pochopitelné. Ale pak přišly první, viditelnější změny v jeho chování. Začal mluvit o lidech, které jsem neznala, o „investičních poradcích“, „právnících“, „nových známých z golfu a drahých restaurací“. Jako by se kolem něj utvořil nový, exkluzivní kruh, do kterého jsem já, s mým obyčejným životem a starými džínami, neměla přístup. Naše rozhovory se najednou točily jen kolem peněz, kolem jeho nových zážitků, které mi připadaly vzdálené, jako bychom mluvili různými jazyky. Už to nebyly historky o našich blbostech z mládí, o tom, jak jsme se kdysi vybourali na kole nebo jak jsme poprvé pařili až do rána a pak se ploužili domů za svítání. Byly to příběhy z úplně jiného světa, plné cizích jmen a drahých zážitků, do kterých jsem nepatřila.
Jednou jsme se potkali v jedné nóbl kavárně, kam bychom dřív nikdy nešli, on si objednal to nejdražší víno z nabídky, aniž by se mě zeptal, jestli chci taky, nebo jestli si dám alespoň obyčejnou vodu. Bylo to drobné, ale zarážející. Dřív jsme se vždycky domluvili, co si dáme, nebo si alespoň dali něco srovnatelného, aby se nikdo necítil trapně. Teď to bylo, jako by mi chtěl, byť nevědomky, ukázat, že si to může dovolit, a já jsem si to dovolit nemohla. Cítila jsem se trapně, nepatřičně, jako bych tam ani neměla být. Jakoby najednou mezi námi stála neviditelná, ale naprosto citelná bariéra, postavená z nul na bankovním účtu. Pokusila jsem se o tom mluvit. Opatrně, s citem, abych ho neurazila. „Kájo, přijde mi, že se nějak měníš, že už nejsi ten starý dobrý Karel…“ Ale on to hned odbyl, s chladem v hlase, který jsem u něj neznala. „Ale prosím tě, jenom si užívám života! Mám na to přece právo, ne? Nebuď závistivá!“ Závidět jemu? Mému nejlepšímu kamarádovi, mému bratrovi? Vždyť jsem ho milovala, jako bychom byli jedna krev, a ze srdce jsem mu přála jen to nejlepší, to největší štěstí na světě.
Postupně se z našeho „skoro nebavíme“ stalo „vůbec se nebavíme“. Telefonáty byly kratší, schůzky se rušily na poslední chvíli, nebo se ani nedomlouvaly. Už se neozval, a když jsem se ozvala já, cítila jsem, že ho spíš obtěžuju. Když už jsme se náhodou potkali, byl z něj jiný člověk, cizinec, se kterým jsem si neměla co říct. Namyšlenější, povýšenější, jako by zapomněl, odkud pochází. Jeho stará, ošoupaná bunda byla vyměněna za drahý, značkový kabát, v ruce se mu houpal kožený kufřík místo batohu plného sendvičů. Už to nebyl ten rošťák, co si rád ušpinil ruce při opravě kola, ten, kdo se smál, až se za břicho popadal. Byl to někdo, kdo se najednou pohyboval v úplně jiných kruzích, s lidmi, kteří voněli drahými parfémy a mluvili o burze a nemovitostech, o jejichž existenci jsem ani nevěděla.
A já? Já jsem dál chodila do své obyčejné práce, platila složenky a snila o té dovolené pod stanem, na kterou teď nemám ani s kým jet. Je to zvláštní, jak peníze dokážou ovlivnit lidi. Nejen toho, kdo je vyhraje a kdo se v nich začne topit, ale i ty kolem něj, kteří zůstávají v jeho stínu. Já jsem se snažila být ta stejná, snažila jsem se udržet naše pouto, ale on mi to nedovolil. Záměrně, nebo nevědomky, mě vytlačoval ze svého nového života, jako nepotřebný kus nábytku. Už jsem se necítila jako jeho spřízněná duše, ale spíš jako relikt z minulosti, něco, co se nehodí do jeho nového, lesklého a drahého světa.
Nejhorší na tom je ta bezmoc, to zoufalství, že nemůžu nic změnit. Nemůžu ho obviňovat, že si užívá svých peněz, to je přece jeho právo a jeho štěstí. Ale bolí to, nepopsatelně, že si je užívá beze mě, bez našich společných vzpomínek, bez našeho pouta, které jsem považovala za nerozbitné. To naše přátelství, které bylo pro mě kotvou v životě, majákem v bouři, se najednou rozpustilo jako sníh na jaře, a zbylo po něm jen mokré, studené nic. A já tomu stále nerozumím. Někdy si říkám, co by se stalo, kdybychom ty peníze vyhráli my oba, nebo kdybych je vyhrála já. Změnila bych se taky? Opustila bych lidi, kteří pro mě byli vždycky důležití a kteří mi stáli v dobrém i ve zlém? Doufám, že ne. Věřím, že ne, že bych zůstala sama sebou, se svými kořeny.
Ale ta otázka zůstává viset ve vzduchu, a s ní i ta smutná realita, že ačkoli Karel žije svůj sen, já jsem ztratila svého nejlepšího kamaráda, svou druhou polovinu. Možná, že peníze jen odhalily něco, co v něm dřív bylo skryté, co naše chudší dny a společné boje nedaly najevo, co se skrývalo pod povrchem. Ale i tak to bolí, jako otevřená rána, která se nikdy nezahojí. Mám pocit, že jsem ztratila část sebe, část své historie, kus své identity.
Když potkám někoho, kdo se mě zeptá na Karla, musím si vymýšlet. „Jo, Karel? No, má se dobře, je teď hrozně zaneprázdněný, pořád někde cestuje…“ Lžu, abych nemusela říct pravdu. Pravdu o tom, že náš nejlepší kamarád, náš Karel, je pryč. Zmizel v lesku milionů a už se nikdy nevrátí do mého života. A já už mu nedokážu zavolat, protože vím, že už pro něj nejsem ten, kdo by patřil do jeho nového života, do jeho nové bubliny plné luxusu a povrchních známostí. A to je to nejbolestivější zjištění ze všech, s nímž se musím smířit každý den.
