Článek
Tak nadešel ten den D. Den, kdy jsem se měl poprvé v životě odlepit od země jinak než na houpačce na dětském hřišti.
Můj první let letadlem. Už samotná představa ve mně budila pocity podobné, jako když si máte stoupnout před tabuli s nenaučenou látkou – studený pot, knedlík v krku a nutkání nenápadně zmizet. A abych nebyl sám v téhle adrenalinové polévce, můj parťák na cestách, řekněme mu třeba Karel, na tom nebyl o nic líp. Báli jsme se oba jak malí kluci před první návštěvou zubaře, jen jsme to statečně maskovali nervózním vtipkováním a nekonečným kontrolováním pasů.
Už příjezd na letiště byl pro nás oba tak trochu jako exkurze do neznáma. Všude spousta lidí, vozíků, pípajících bran a hlášení, kterým rozuměl asi jen ten pán, co je četl. Karel neustále kontroloval, jestli máme správný terminál a já jsem se potajmu modlil, aby naše zavazadla zázračně zmizela a my se mohli v klidu vrátit domů. Samozřejmě, že nezmizela. Po nekonečném bloudění jsme konečně našli naši přepážku a s úlevou odevzdali naše batohy plné nejnutnějších věcí (u Karla to byly hlavně knížky o leteckých katastrofách, což mu na klidu zrovna nepřidalo). Následovala bezpečnostní kontrola, která pro nás, dva ostýchavé jedince, připomínala spíše veřejné ponižování. Sundat boty, vyndat notebook, prostrčit ruce nad hlavou, tvářit se nenápadně, když vám cizí člověk přejíždí detektorem po těle. Karel se při sundávání bot tvářil, jako by mu právě ukradli svačinu, a já jsem se snažil nemyslet na to, že mám na ponožkách díru. Naštěstí jsme prošli bez zadržení, i když Karlova sbírka kapesních nožíků (zapomněl je vyndat z batohu „pro jistotu“) vzbudila na chvíli mírný rozruch.
Konečně jsme se ocitli u gatu. Karel nervózně přešlapoval a každých pět minut kontroloval odletovou tabuli. Já jsem se snažil vypadat nonšalantně a listoval časopisem o rybaření, i když jsem v tu chvíli měl k rybám asi tak blízko jako k pilotování stíhačky. Hlášení o nástupu do našeho letadla pro nás znělo jako rozsudek. S těžkým srdcem jsme se vydali k bráně, kde nás uvítala usměvavá letuška. Její úsměv byl sice uklidňující, ale ani on nedokázal rozptýlit ten nepříjemný pocit v žaludku.
Nástup do letadla byl kapitola sama o sobě. Úzká ulička, spousta cizích lidí, kteří se snaží nacpat svá příruční zavazadla do přecpaných schránek. Karel se zasekl hned u prvních sedadel a s výrazem zmatené veverky se snažil najít to naše. Já jsem ho s lehkým postrčením nasměroval dál a modlil se, abychom neseděli u okna. Mám totiž trochu závratě už na rozhledně, natož v několikakilometrové výšce. Osud nám ale nepřál. Karel samozřejmě zamluvil místa u okna, prý ať máme „lepší výhled“. Usedli jsme na svá místa a já se začal potit. Karel s nadšením sledoval všechno kolem a už se chystal vyfotit si křídlo letadla. Já jsem zavřel oči a snažil se uklidnit hlubokým dýcháním. Vzpomněl jsem si na všechny ty katastrofické filmy, co jsem kdy viděl, a v duchu se loučil se svými blízkými. Konečně se ozval ten známý zvuk motorů a letadlo se začalo pomalu sunout po ranveji. Ten moment, kdy se kola odlepila od země, byl pro mě zvláštní směsicí strachu a úžasu. Můj žaludek se na chvíli ocitl někde u krku a já jsem pevně sevřel opěrky sedadla. Karel vedle mě jásal a ukazoval mi mraky. Já jsem se na ně sice podíval, ale v hlavě mi běželo jen jediné: kdy už budeme zase dole?
Během letu to nebylo o moc lepší. Každý sebemenší otřes ve mně vyvolal paniku. Když letuška procházela uličkou s vozíkem (naštěstí jen s nápoji a drobným občerstvením), Karel si s chutí objednal colu a chipsy. Já jsem si ze strachu nedokázal ani loknout vody. Sledoval jsem ostatní cestující, kteří klidně spali, četli si nebo si povídali, a nechápal jsem, jak to dělají. Pro mě to byl boj o přežití. Nejhorší chvíle přišla, když letadlo začalo klesat. Ty pocity tlaku v uších a nejistoty, kdy nevíte, co se děje, byly pro mě nesnesitelné. Karel se mě snažil uklidňovat a popisoval mi krajinu pod námi, ale já jsem jen zavíral oči a potil se. V duchu jsem si sliboval, že už nikdy víc do letadla nesednu. A pak – bum! Kola se dotkla země. Ten zvuk pro mě byl tou nejkrásnější melodií na světě. Ucítil jsem nesmírnou úlevu a málem jsem začal tleskat jako malé dítě. Karel vedle mě spokojeně oddychoval, plný dojmů z letu.
Po přistání jsme se s trochu roztřesenýma nohama vydali z letadla. Na čerstvém vzduchu se mi hned lépe dýchalo. Karel nadšeně vyprávěl o tom, jaký to byl úžasný zážitek a jak krásně vypadala země z výšky. Já jsem jen mlčky přikyvoval a v duchu si říkal, že pro mě to byl sice zážitek, ale rozhodně ne ten, který bych chtěl brzy opakovat.
Cesta zpátky už byla o něco klidnější. Už jsem věděl, co mě čeká, a ten prvotní šok opadl. I Karel už nebyl tak nadšený a většinu letu prospal. Když jsme konečně přistáli doma, oba jsme si oddychli. Zvládli jsme to. Přežili jsme náš první let. A i když to pro mě nebyla zrovna procházka růžovým sadem, musím přiznat, že ten pocit, když jsme se dotkli země, byl k nezaplacení.
Možná, že se jednou odvážím znovu. Možná. Ale prozatím budu s láskou vzpomínat na ten den, kdy jsem se s batohem plným strachu vydal vstříc oblakům a málem si nacvrlikal do kalhot. A hlavně na to, že Karel si ty knížky o leteckých katastrofách mohl nechat doma. To by mi ten zážitek možná trochu zpříjemnilo.
