Článek
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Malý Míša, sotva mu byly čtyři, seděl přilepený u okna a s posvátnou úctou sledoval, jak se k našemu domu blíží oranžové monstrum. Popelářský vůz. Pro něj to nebyl jenom náklaďák, to byl zjev z jiného světa. A ti chlapi v oranžových vestách? Hrdinové!
Zatímco ostatní kluci snili o tom, že budou hasiči, policajti nebo kosmonauti, Míša měl jasno. On bude popelář. Fascinovaly ho ty obrovské popelnice, ten mechanismus, jak je auto zvedlo a vysypalo, ten rachot a ten pocit, že dělají důležitou práci pro celé město. Neustále si hrál s malým autíčkem na popelářský vůz a jeho oblíbená knížka nebyla žádná pohádka, ale encyklopedie o komunálních službách. Manželka z toho občas šílela. „Prosím tě, vysvětli mu, že existují i jiné zajímavé profese,“ škemrala na mě. Ale já jsem si říkal, proč mu brát sny? Vždyť je to roztomilé. A hlavně, kdo ví, kam ho život zavane. Třeba z něj nakonec bude šéf nějaké velké recyklační firmy, kdo ví?
Čas plynul, Míša rostl a jeho dětská fascinace popeláři pomalu ustupovala jiným zájmům. Přišly na řadu počítačové hry, holky, a nakonec i ta prokletá maturita. Vystudoval s vyznamenáním, dostal se na vysokou školu a my rodiče jsme byli pyšní, jak pávové. Ekonomie, to znělo přece jen o něco „prestižněji“ než vyvážení popelnic, že? Míša se pilně učil, dělal si různé stáže a my už jsme si pomalu představovali, jak z něj bude ten úspěšný manažer v saku a s aktovkou. Promoce proběhla v slavnostním duchu, titul inženýra se blýskal na diplomu a my jsme si oddychli. Konečně má pořádné vzdělání, teď už se v životě neztratí. No, neztratil. To je pravda. Ale jeho současná „kariéra“ je poněkud… nečekaná. Už nějakou dobu si všímám zvláštního ruchu kolem našeho domu. Zvlášť v těch ranních hodinách, kdy se většina lidí teprve probouzí. Občas zaslechnu šramot, pak tiché „díky“ a zase klid. Nejdřív jsem si myslel, že se mi to jenom zdá. Ranní ptáčata, co sbírají ranní rosu, nebo co já vím. Jednoho rána jsem si šel pro noviny a na chodníku jsem potkal naši sousedku, paní Müllerovou. Usmívala se od ucha k uchu a v ruce držela prázdnou popelnici. „Dobré ráno, pane Novák,“ pozdravila mě vesele. „Váš Míša je tak hodný kluk!“ „Míša?“ nechápal jsem. „Co má s tím společného?“ „No, on mi už několikrát vynesl koš. Vždycky tak potichu, než se probudím. Je to od něj moc milé.“
V tu chvíli mi spadla brada až na zem. Můj syn, inženýr ekonomie, vynáší odpadky paní Müllerové? To snad ne! Doma jsem na Míšu hned uhodil. Nejdřív se tvářil, že o ničem neví, ale pak se s provinilým úsměvem přiznal. „No jo, tati. Víte, paní Müllerová už je starší a občas má s tím košem problém. Tak jí ho ráno vždycky vezmu, když jdu venčit psa.“ „A proč jsi mi o tom nic neřekl?“ zeptal jsem se ho trochu vyčítavě. „No, přišlo mi to tak nějak samozřejmé. A nechtěl jsem, abyste si mysleli, že jsem promarnil ty roky na vysoké škole tím, že teď dělám popeláře na poloviční úvazek.“ Popeláře na poloviční úvazek! To mě dorazilo. Ale když jsem viděl ten jeho upřímný výraz a tu radost paní Müllerové, nějak jsem neměl srdce mu to vyčítat.
Postupně se ukázalo, že paní Müllerová není jediná. Míša potají vynáší odpadky i dalším starším sousedům v okolí. Prostě si všiml, že jim to dělá problém, a bez řečí jim začal pomáhat. Ze začátku jsem z toho byl trochu rozpačitý. Můj syn, s titulem z ekonomie, se stará o odpadky sousedů? To je přece absurdní! Co si o nás lidi pomyslí? Vždyť jsme do jeho vzdělání tolik investovali! Ale pak jsem se na to podíval z jiné stránky. Míša to nedělá pro peníze nebo pro nějakou chválu. Dělá to prostě proto, že je to správné. Vidí, že někdo potřebuje pomoc, a neváhá mu ji nabídnout. A to je přece mnohem cennější než jakýkoliv titul. Navíc, když se nad tím zamyslím, vrací se tak trochu ke svým dětským snům. Jen už to nedělá v oranžové uniformě a s obrovským autem, ale potichu a nenápadně, jako takový „ninja popelář“. Občas ho s manželkou škádlíme. „Tak co, inženýre, už jsi dneska odvezl nějakou tu tunu komunálního odpadu?“ smějeme se. A Míša se k nám s úsměvem přidá. Musím přiznat, že jsem na něj nakonec docela pyšný. Ne proto, že má titul, ale proto, jaký je člověk. Že neztratil tu svou dětskou empatii a ochotu pomáhat druhým, i když to zrovna není „prestižní“ práce.
Takže ano, můj syn chtěl být popelářem. A i když má teď na vizitce „Ing.“, tak si občas k té své dětské vášni potají přičichne. Myslím, že je to fajn. Protože v dnešním světě plném ambicí a honby za úspěchem je tahle jeho obyčejná lidskost vzácnější než všechny tituly světa dohromady. A paní Müllerová a ostatní sousedé mu za to určitě budou vděční víc, než nějaké ekonomické poučky. Třeba jednou založí vlastní „vynášecí startup“. Kdo ví? Život je plný překvapení, zvlášť když váš syn s titulem potají vynáší odpadky. A já se u toho můžu aspoň zasmát. A jsem na něj hrdý. Fakt jsem.
