Článek
Vždycky mě lákalo cestovat o samotě. Představa naprosté svobody, nezávislosti, rozhodování jen podle sebe. Žádné kompromisy, žádné dohady, žádné přizpůsobování. Jen já, batoh a otevřená cesta před sebou. Zdálo se mi to jako ultimátní test vlastní soběstačnosti a zároveň jako dokonalý způsob, jak si vyčistit hlavu, ponořit se do sebe a skutečně vnímat svět kolem. Četl jsem o tom, díval se na dokumenty, poslouchal příběhy dobrodruhů. A rostla ve mně jistota: Tohle chci zkusit. Tohle zvládnu.
Vybral jsem si oblast, která mi připadala dostatečně divoká na to, aby byla dobrodružná, ale zároveň ne natolik, aby byla vyloženě nebezpečná pro někoho s mými omezenými zkušenostmi s vážnějšími treky. Připravoval jsem se. Studoval mapy, plánoval trasy, balil výbavu – stan, spacák, vařič, dostatek jídla a vody, lékárničku, nabitý telefon, powerbanku. Cítil jsem se připravený. Sebevědomý. V podstatě nepřemožitelný. V tu chvíli jsem si říkal: „Vždyť co se může stát? Mám přece všechno, co potřebuji, a jdu si prostě, kam chci. Tohle bude to moje dobrodružství!“
První dny na stezce byly přesně takové, jak jsem si vysnil. Ranní chladný vzduch, vůně lesa po dešti, zpěv ptáků, východy slunce, které barvily oblohu tisíci odstíny. Každý krok byl osvobozující. Fyzická námaha byla příjemná, batoh na zádech mi připadal jako symbol mé nezávislosti. Potkával jsem jen pár dalších turistů, pozdravili jsme se a šli dál. Většinu času jsem byl sám, jen s vlastními myšlenkami a zvuky přírody. Bylo to přesně to, co jsem potřeboval. Cítil jsem se silný, spojený s krajinou a naprosto v pohodě. Dokázal jsem to. Zvládl jsem to. Samota mi svědčila.
Pak přišel ten moment. Byl to tuším třetí den. Měl jsem před sebou poměrně dlouhý úsek a na mapě jsem si všiml zdánlivé zkratky – neznačená pěšinka, která vypadala, že by mi ušetřila pár kilometrů okliky po hlavní trase. Vypadala prošlapaně, jako by ji někdo používal. Moje sebevědomí bylo na vrcholu, intuice (jak jsem si myslel) mi říkala „jdi do toho“. Rozum sice váhal – „drž se značených cest!“ – ale touha po efektivitě a malém „tajnému“ objevu zvítězila. „Co se může stát?“ řekl jsem si. „Vždyť je to jen kousek.“ Odbočil jsem. Pěšinka byla zpočátku docela jasná, vedla hustším lesem. Ale po pár stech metrech začala řídnout. Stromy byly hustší, podrost vyšší. Přesto jsem šel dál. Pořád jsem si říkal, že se to brzy zase otevře a napojí na známou cestu. Ale nestalo se tak. Pěšinka se začala ztrácet. Místy to vypadalo spíš jako zvířecí stezka.
Vytáhl jsem mapu a kompas, ale hustota stromů a zvlněný terén mi ztěžovaly orientaci. Začínal jsem cítit první záchvěvy nejistoty. Rozhodl jsem se jít dál. „Musím se dostat ven,“ opakoval jsem si. Ale čím víc jsem šel, tím víc se krajina zdála stejná. Stromy, kameny, křoví. Pěšinka zmizela úplně. Šel jsem teď naslepo, jen s obecnou představou směru, kudy by měla být hlavní cesta. Začínal jsem se potit, i když nebyl tak horký den. Batoh najednou ztěžkl. Každý krok byl obtížnější. Zkoušel jsem se vrátit, ale najednou jsem neměl páru, kudy jsem přišel. Všechno kolem vypadalo úplně stejně, stromy, kameny, každý kousek lesa, ale zároveň mi to bylo úplně cizí, jako bych tu nikdy nebyl. Ztratil jsem stopu. Slunce se začalo sklánět k obzoru. Světlo v lese se měnilo, stíny se prodlužovaly a zkreslovaly tvary. Moje nejistota se rychle měnila v paniku. Byl jsem ztracený. Skutečně ztracený. Zkusil jsem volat na telefon – žádný signál. Věděl jsem, že každá další chyba by mohla být osudná, ale mozek jako by vypnul, zaplavený strachem a únavou. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na to, kde jsem se ztratil, kde jsem udělal tu zatracenou chybu.
Když se začalo stmívat, našel jsem si malé, relativně chráněné místo u skály. Postavil jsem stan, i když se mi třásly ruce. Snažil jsem se uvařit, ale třes rukou mi to ztěžoval. Jídlo mi nechutnalo. Každé zapraskání větve v lese mě vyděsilo. Každý zvuk. Samota, která byla dřív mým cílem, se teď stala mým největším nepřítelem. Byla tíživá, pohlcující. Cítil jsem se tak malý a bezmocný proti té nekonečné krajině a vlastní hlouposti. Myšlenky mi létaly hlavou – na rodinu, přátele… Na to, jak mě možná budou hledat. Jestli vůbec vědí, kde přesně jsem.
Noc byla dlouhá a studená. Moc jsem toho nenaspal. Ležel jsem ve spacáku a poslouchal vítr a zvuky lesa. Bylo to nekonečné. Ráno, sotva se rozednělo, jsem sbalil promočené věci a znovu se vydal na cestu. Byl jsem ještě víc unavený a psychicky na dně. Zkusil jsem jít podle kompasu jedním směrem, doufaje, že dřív nebo později narazím na nějakou cestu nebo civilizaci. Hodiny ubíhaly. Terén byl těžký. Voda mi začínala docházet. Každou hodinou klesaly moje šance a rostl strach. Ten děsivý, hluboký strach o život. Přestával jsem věřit, že se dostanu ven sám. Začínal jsem si zoufat. Sedl jsem si na pařez a zíral před sebe. Cítil jsem, jak mě pohlcuje rezignace. Udělal jsem chybu. Zaplatil jsem za ni vysokou cenu.
A pak… pak jsem uslyšel zvuky. Zpočátku jsem si myslel, že je to jen další z těch zrádných zvuků lesa, které si moje vyděšená mysl vytváří. Ale pak jsem uslyšel motor. A hlasy. Daleké, ale skutečné. Vstal jsem, jak nejrychleji jsem mohl, a začal křičet. Křičel jsem z plných plic, dokud mi nedošel dech. Běžel jsem směrem, odkud zvuky přicházely, ignorujíc větve, které mě šlehaly do obličeje. A pak jsem je uviděl. Dva muži v uniformách. Místní policisté. Vystoupili z auta, které zjevně nechali někde na bližší cestě a došli sem pěšky. Koukali na mě s překvapením ve tvářích. Byl jsem špinavý, unavený, nejspíš vypadající jako lesní přízrak. Měl jsem pocit, že se mi podlomí kolena. Byl jsem zachráněn. Přišli ke mně, mluvili klidně, ale pevně. Ptali se, co se stalo. Sotva jsem mohl mluvit, zadržoval jsem slzy úlevy. Vysvětlil jsem jim, že jsem zabloudil. Podali mi vodu, nechali mě posadit se. Jejich přítomnost, jejich klid a profesionalita byly jako záchranný kruh hozený tonoucímu.
Ukázalo se, že si mé zmizení všiml majitel penzionu, kde jsem nechal část věcí a ke kterému jsem se měl vrátit. Když jsem se neozýval, zavolal policii a nahlásil, že jsem se nevrátil z treku. Policisté prohledávali oblast na základě mých zhruba nahlášených plánů. Našli mě poměrně daleko od plánované trasy, přesně v té části lesa, kam jsem neměl vůbec vstupovat. Odvedli mě k autu, pak na stanici. Tam už to byla rutina – sepsání protokolu, zavolání domů, zajištění jídla a pití. Místní policisté byli neuvěřitelně laskaví a chápaví. Žádné výčitky, žádné odsuzování. Jen úleva, že jsem v pořádku, a pomoc. Ti samí místní policisté, kteří by jindy řešili třeba dopravní přestupky nebo drobné krádeže, se pro mě stali anděly strážnými. Lidé, od kterých bych čekal maximálně pokutu za špatné parkování, mě vytáhli z opravdových potíží.
Zkušenost s tím, jak jsem se ztratil a museli mě hledat a zachraňovat, byla tvrdá a ponižující. Moje sebevědomí dostalo pořádnou ránu. Ale zároveň mi dala nesmírně cennou lekci. Naučila mě, že i když se cítím připravený, příroda je silnější a nepředvídatelnější. Naučila mě respektu – k horám, k lesu, k počasí, a hlavně k vlastním limitům. Naučila mě, že plánovat je důležité, ale držet se plánu je ještě důležitější. A že riskovat kvůli „zkratce“, když jde o bezpečnost, je naprostá hloupost.
Ale ta nejdůležitější lekce nebyla o mapách a kompasech. Byla o lidské vzájemnosti. O tom, že i když se snažíte být naprosto nezávislí a soběstační, přijde chvíle, kdy potřebujete pomoc. A že ta pomoc často přijde od lidí, které vůbec neznáte, od místních, kteří tam žijí a znají to prostředí. Od těch, kteří prostě dělají svou práci – a v mém případě to znamenalo zachránit život. Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy jsem viděl ty dvě uniformy vynořující se z lesa. Byli to pro mě hrdinové.
Už necestuji s takovou bezhlavou odvahou. Jsem opatrnější, pokornější. Stále miluji přírodu a výlety, ale mnohem víc si vážím dobrého plánování, značených cest a faktu, že je v pořádku požádat o radu nebo pomoc. Moje sólo dobrodružství mě sice nezlomilo, ale ukázalo mi mou zranitelnost. A především mi ukázalo neuvěřitelnou sílu a ochotu pomáhat, která se skrývá v těch nejméně očekávaných situacích a lidech – jako třeba v unavených tvářích místních policistů uprostřed lesní pustiny. Byla to draze zaplacená lekce, ale stála za to.
