Článek
Jel jsem do Maroka s jasným cílem: pracovně. Žádné dobrodružství, žádné románky. Měl jsem v Praze přítelkyni, se kterou jsme plánovali budoucnost, a i když náš vztah poslední dobou připomínal spíš dobře namazaný stroj než vášnivou jízdu, byla to stabilita. A já jsem si na stabilitu potrpěl. A taky na českou kuchyni a pivo, abych byl upřímný. Netušil jsem, že mi jedna maličká a nenápadná Maročanka převrátí život vzhůru nohama. A že se mi ten stabilní vztah rozsype jako domeček z karet, sotva překročím práh domova.
Přistál jsem v Marrákeši, ve městě, které okamžitě omámí smysly. Vůně koření, hlasité smlouvání na súku, pestré barvy, palmy a všudypřítomné teplo. Jako bych vstoupil do úplně jiného světa. Ubytování jsem měl zařízené v menším, tradičním riadu, který patřil rodině mého obchodního partnera. Bylo to krásné místo, s vnitřním nádvořím plným zeleně a tichou atmosférou, která byla v ostrém kontrastu s ruchem venku.
První dny byly hektické. Jednání, schůzky, obědy s klienty. Večery jsem trávil unavený v pokoji, občas jsem si zašel na večeři do nějaké doporučené restaurace. Jídlo bylo fantastické, plné exotických chutí, ale pořád jsem vnímal Maroko jen jako kulisu k práci. A pak jsem ji potkal.
Jmenovala se Zahra. Byla to kuchařka v riadu. Vždycky jsem si myslel, že kuchařky jsou takové ty robustní, energické ženské, co řvou na personál. Zahra byla jiná. Drobounká, s vlasy schovanými pod šátkem, s očima barvy hořké čokolády, které se při úsměvu smály. Působila tichým, skoro plachým dojmem, ale v kuchyni se proměnila v královnu.
Poprvé jsem si jí všiml, když jsem se jednoho rána vydal do kuchyně pro ranní kávu dřív než obvykle. Zastihl jsem ji, jak hněte těsto na nějaké místní pečivo. Pohybovala se s neuvěřitelnou grácií a lehkostí, ruce měla pokryté moukou, ale přitom vypadala, jako by tančila. Zpoza šátku jí vyklouzlo pár neposedných pramenů vlasů a já si uvědomil, že je krásná. Ne tím okázalým, západním způsobem, ale takovou přirozenou, klidnou krásou.
Začal jsem ji sledovat. Ne nápadně, jen tak, když jsem procházel kolem kuchyně, nebo když nosila jídlo. Všiml jsem si, jak se soustředí na každý detail, jak pečlivě vybírá koření, jak s láskou zdobí talíře. A jak se usmívá na hosty, vždycky s lehkým studem, ale s upřímnou radostí.
Jednoho večera jsem neměl náladu na hlučnou restauraci a poprosil majitele riadu, jestli by mi Zahra nemohla připravit něco typického, co bych si mohl sníst na terase. Souhlasil. A to byl začátek.
Přinesla mi tagine s kuřecím masem a karamelizovanými švestkami. Byla to exploze chutí, něco takového jsem nikdy nejedl. Bylo to víc než jídlo, bylo to umění. A když mi to přinesla, poprvé jsme se zapovídali. Jen pár slov, samozřejmě s pomocí majitele, který nám tlumočil, protože Zahra mluvila jen arabsky a berbersky. Ale i těch pár slov stačilo. Její hlas byl jemný a melodický, a i když jsem jí nerozuměl, vnímal jsem její laskavost.
Od té doby jsem si každou večeři objednával od Zahry. Chodil jsem do kuchyně, abych jí poděkoval, a postupně, s pomocí překladatele, jsme si začali povídat. Zjistil jsem, že je vdova, že má dvě malé děti a že pro ni je vaření život. Že vkládá do každého jídla kus své duše. A já jsem si uvědomil, že se mi pod kůži dostává nejen její kuchyně, ale i ona sama.
Bylo to absurdní. Já, pragmatický Čech, zamilovaný do marocké kuchařky, která nemluví ani slovo anglicky. Bylo to bláznivé, ale nešlo to zastavit. Každé ráno jsem se těšil na večer, na to, až uvidím její úsměv, až ochutnám něco z jejích rukou. Byl jsem jako puberťák. V hlavě mi přitom stále znělo jméno mé přítelkyně z Prahy, ale ten zvuk slábl a stával se vzdálenějším.
Poslední den v Maroku jsem věděl, že musím něco udělat. Že ji nemůžu jen tak opustit. V kuchyni jsem ji zastihl samotnou. S nesmírnou nervozitou jsem jí s pomocí překladače řekl, co k ní cítím. Že jsem se do ní zamiloval. Že mi změnila pohled na svět. Že ji nechci opustit. Čekal jsem cokoli – smích, odmítnutí, šok. Místo toho se jen usmála. Ten její klidný, hluboký úsměv. A pak mi řekla něco, co mi přeložil překladatel a co mi utkvělo v paměti: „Některé chutě si neseme v srdci navždy. A některé lásky taky.“ Objala mě. A já věděl, že tenhle okamžik si ponesu s sebou.
Návrat do Prahy byl krutý. Vůně Maroka, barvy Maroka, a hlavně Zahra, mi chyběly na každém kroku. Setkání s přítelkyní bylo zvláštní. Snažil jsem se chovat normálně, ale věděl jsem, že jsem jiný. Že se ve mně něco změnilo. Že už to není ten starý já, co se spokojí se stabilitou.
Po pár dnech se mi konečně podařilo najít odvahu. Sedl jsem si s přítelkyní a řekl jí všechno. O Maroku, o Zahře, o tom, jak jsem se zamiloval. Byla zklamaná, naštvaná, zraněná. Plakala. A já jsem jí to neměl za zlé. Byla to moje chyba. Přiznal jsem jí, že si nejsem jistý, jestli můžeme pokračovat. Že potřebuji čas.
„Takže ty se zamiluješ do nějaké kuchařky z Maroka, co nemluví ani slovo česky, a kvůli ní zahodíš osm let vztahu?“ řekla se slzami v očích. „To je jako z nějakého laciného filmu!“
A měla pravdu. Bylo to jako z filmu. Ale byl to můj film. Rozchod byl těžký, bolestivý, plný výčitek a smutku. Ale zároveň v tom byla i úleva. Věděl jsem, že takhle už to dál nešlo. Že jsem se musel rozhodnout.
Maroko mi otevřelo oči. Pochopil jsem tam, že život má mnohem víc barev a příchutí, než jsem si kdy dokázal představit. Přišel jsem na to, že láska si někdy najde cestu tou nejméně vyšlapanou stezkou a v podobě, kterou by člověk nikdy nečekal. Od té doby jsem se do Maroka vrátil už několikrát. Pokaždé za Zahrou. Učím se arabsky, ona se učí pár slov česky. Je to pomalé, ale funguje to. Její úsměv je stále stejný, její jídlo stále božské. A náš vztah? Je to něco úplně jiného, než jsem kdy znal. Je to vášeň, je to dobrodružství, je to něco, co voní skořicí a mátovým čajem.
Možná jsem přišel o stabilitu, ale získal jsem něco mnohem cennějšího: pravou lásku a poznání, že život je plný překvapení. A že i když to bolí, stojí za to jít za svým srdcem. A za vůní nejlepšího tagine na světě.
