Článek
Přišel den, kdy se naše auto s obvyklým řevem naložilo až po střechu a my vyrazili. Směr dovolená! Tentokrát jsme se rozhodli pro tolik opěvované Chorvatsko, pro které se v posledních letech stalo mým manželem to nejdůležitější – klid a pohoda. Já jsem se těšila na slunce, na to, že se konečně nebudu muset starat o to, co kdo jí a jestli má někdo čisté ponožky. Prostě taková ta klasika, co si představíte, když slyšíte slovo „dovolená“.
První dny probíhaly idylicky. Vzorné ranní rituály – snídaně, pláž, koupání, opalování, a pak večer večeře a taková ta příjemná únava. Všechno šlo jako po másle. Manžel relaxoval, já taky. Děti se šťastně ráchaly ve vodě, my si popíjeli místní víno a říkali si, jak je ten život krásný. A pak se to stalo. V momentě, kdy jsem to nejméně čekala.
Seděli jsme v té malé plážové restauraci, kde podávali ty nejlepší olihně na světě. Já se zrovna snažila přesvědčit našeho nejmladšího, že jíst písek není nejlepší nápad, když vtom mi pohled padl na stůl kousek od nás. A tam seděl. Nejdřív jsem si říkala, že se mi to jenom zdá. Že jsem unavená, spálená od slunce, a že už mi asi vážně začíná hrabat. Ale pak se otočil a naše oči se střetly. On to byl. Můj bývalý. Ten, se kterým jsem chodila celou střední školu, ten, co mi zlomil srdce a pak mi ho zase slepil. Ten, na kterého jsem si vzpomněla vždycky, když v rádiu hráli nějakou starou písničku.
Moje první reakce? Prudké zčervenání, horkost v obličeji a chuť zmizet pod stůl. Pak jsem se podívala na manžela. Ten si zrovna cpal do pusy kus chleba s olivovým olejem a tvářil se naprosto blaženě. Neřekla jsem nic. Jen jsem se snažila hrát si s jídlem, aby si nevšiml, jak se mi třesou ruce. Mezitím se ale můj bývalý zvedl a zamířil naším směrem. S úsměvem. V tu chvíli jsem si přála, aby se země otevřela a pohltila mě.
„Ahoj! Ty jsi to ty, viď?“ zaznělo nad naším stolem. Manžel zvedl hlavu, podíval se na mě, pak na něj a zpátky na mě. V jeho očích se neodehrálo nic. Žádné překvapení, žádná žárlivost, žádná otázka. Prostě nic. Jen takové to prázdné koukání, jako když se dívá na souseda, co mu zrovna seká trávu. „Ahoj,“ vypadlo ze mě slabě. Pak jsem se snažila představit: „Tohle je… eh… Pavel. Můj… bývalý. A tohle je můj manžel.“ Můj bývalý se usmál, natáhl ruku a potřásl si s manželem. „Těší mě,“ řekl manžel, jako by potkal někoho, kdo mu právě prodal balík toaletního papíru. Pak se otočil zpátky k jídlu.
Bývalý se s námi chvíli bavil. Zeptal se, co děláme, jak se máme. Já jsem se snažila odpovídat co nejstručněji, aby hovor rychle skončil. Manžel do toho vůbec nezasahoval. Vypadal, že je naprosto ponořený do svých olihní. Vlastně mě to až urazilo. Ani náznak zájmu. Ani špetka zvědavosti. Žádná otázka typu: „A kde jste se poznali?“ nebo „Jak dlouho jste spolu byli?“ Prostě nic.
Když Pavel konečně odešel, s takovým tím „tak se mějte hezky a třeba se ještě potkáme“ úsměvem, čekala jsem. Čekala jsem otázky. Čekala jsem výslech. Čekala jsem cokoli. Ale zase nic. Manžel si jenom otřel pusu ubrouskem a řekl: „Chutnalo ti to? Mně moc.“ A pak se vrátil k dětem, které zrovna řešily, jestli je lepší kopat písek rukama nebo lopatou.
Celý zbytek večera jsem se snažila na to nemyslet. Ale nešlo to. V hlavě se mi pořád dokola přehrávala ta scéna. Jeho lhostejnost. Jeho nezájem. Bylo to, jako by mi tím dal najevo, že moje minulost pro něj nemá žádný význam. A tím pádem, jako by pro něj neměla význam ani část mě samotné. Cítila jsem se divně. Jako bych byla průhledná.
Další dny dovolené byly poznamenané tímto setkáním. Pokaždé, když jsem někam šla, podvědomě jsem vyhlížela Pavla. A pokaždé, když jsem ho viděla, manžel si ho buďto nevšiml, nebo dělal, že si ho nevšiml. Jednou jsme šli kolem sebe na pláži. Pavel se usmál a kývl na pozdrav. Manžel si v tu chvíli zrovna „náhodou“ zavazoval tkaničku u boty. Nebo se díval na ptáky. Nebo si čistil brýle. Prostě cokoli, jen aby se vyhnul kontaktu.
Začínala jsem se cítit dotčená. Vždyť jsem ho nepolíbila, neobjala, jen jsem ho pozdravila! Proč se tak tváří? Snažila jsem se s ním o tom mluvit. „Víš, on je tady taky ten Pavel, ten můj bývalý…“ On jenom zamručel. „Jo. Všiml jsem si.“ A tím to pro něj skončilo. Žádná otázka, žádná poznámka. Žádná špetka žárlivosti, která by mi potvrdila, že mu na mně záleží. Že jsem pro něj důležitá. Že je mu jedno, kdo byl před ním.
Pak se mi v hlavě začaly honit ty nejhorší scénáře. Že je mu to jedno, protože mu je jedno i to, s kým jsem teď. Že náš vztah je tak stabilní, že už o něj ani nemusí bojovat. Že si je mnou tak jistý, že už ho nic nerozhází. Nebo snad, že už mě má tak jistou, že ho to prostě nezajímá. Všechny ty myšlenky mi vrtaly hlavou a ničily mi dovolenou. Z krásného odpočinku se stala psychologická seance.
Nakonec jsem to nevydržela. Jednoho večera, když děti spaly a my seděli na balkoně s vínem, jsem to na něj vybalila. „Proč se tak tváříš? Proč jsi vůbec nezareagoval, když jsme potkali Pavla? Vždyť to byl můj bývalý! Ten, se kterým jsem prožila kus života!“ On na mě překvapeně koukal. „A co jsem měl dělat? Říkat ti, že jsem žárlil? Že ti to zakazuji? To bys nechtěla, ne?“
Jeho reakce mě zaskočila. „No… ne, to ne. Ale třeba… zeptat se, jak se mám. Co se dělo. Nebo aspoň vypadat, že ti to není úplně jedno!“ On se zamyslel. „Já jsem si říkal, že když jsi s ním prožila kus života, tak že je to pro tebe uzavřená kapitola. A že se ti nechci do toho plést. Že když jsi s ním skončila, tak asi víš proč. A že se nemám bát.“
V tu chvíli mi došlo. On se nesnažil být lhostejný. On se snažil být gentleman. Chtěl mi dát prostor, nechtěl mě tlačit do nepříjemné situace. Nechtěl působit žárlivě nebo majetnicky. On mi věřil. Věřil, že jsem si vybrala jeho a že minulost je jen minulostí. A já, hloupá, jsem v jeho klidu viděla nezájem.
Usmála jsem se. Bylo to takové to poznání, kdy vám spadne kámen ze srdce. „Takže ty na mě nežárlíš?“ zeptala jsem se s úsměvem. On se zasmál. „To víš, že jo. Ale vím, že jsi moje. A to mi stačí.“ A v tu chvíli jsem věděla, že naše dovolená není ztracená. Že je to vlastně skvělá dovolená. Protože mi ukázala, jak moc mi manžel věří. A jak moc je klidný ve svém citu ke mně.
Celý zbytek dovolené jsme si užili. A pokaždé, když jsem někde v dálce zahlédla Pavla, usmála jsem se. Protože jsem věděla, že to je jenom minulost. A že ta moje současnost je mnohem krásnější. A že ten klid, co mi manžel dal, ten je k nezaplacení. A že ta důvěra je silnější než jakákoli žárlivost. A tak jsem se vrátila domů s opálenou kůží, s novými zážitky a s pocitem, že mám doma toho nejlepšího chlapa na světě. A to je víc než jakákoli dovolená.
