Článek
Dovolená v Řecku. Pro mnohé je to synonymum pro odpočinek, slunce a tyrkysové moře. Pro mě se letos stala dovolená osudovou, ale ne tak, jak bych si kdy představovala. Měla to být klasická týdenní pohoda s přítelem, ale osud si pro mě přichystal něco, co mi obrátilo život naruby. A stačila k tomu jediná, nevinná fotka.
Všechno to začalo jako každý rok. Pečlivě vybraný hotel, all inclusive, spousta opalovacího krému a dobré nálady. První dny probíhaly přesně podle plánu. Pláž, bazén, drinky u baru a večerní program. Můj přítel, Honza, je skvělý chlap. Spolehlivý, vtipný, prostě ideální partner. Cítila jsem se s ním v bezpečí a naše společné chvíle v Řecku byly plné pohody.
A pak se objevil on. Adam. Animátor. Typický plážový bůh. Opálený, s jiskrou v oku a úsměvem, který dokázal rozpustit i ten největší ledovec. Viděla jsem ho poprvé u bazénu, když organizoval vodní pólo. Zaujal mě jeho elán, to, jak dokázal strhnout lidi, a ta neuvěřitelná energie, která z něj sálala. Honza si ničeho nevšímal, byl zabraný do knihy a občas si něco zamumlal o tom, jak je voda studená.
Postupně jsem si Adama začala všímat víc a víc. Na snídani, u oběda, při večerním programu. Vždycky byl usměvavý, vtipný a zdvořilý. A občas se na mě podíval takovým tím pohledem, který vám řekne, že si vás všiml. Zpočátku jsem to ignorovala. Vždyť jsem na dovolené s přítelem, mám ho ráda, jsem šťastná. Ale něco uvnitř mě začalo podivně vibrovat.
Jedno odpoledne jsem šla s Honzou na pláž. Adam tam zrovna stavěl obrovský hrad z písku s dětmi. Vypadal tak šťastně, tak svobodně. Honza si lehl na lehátko a hned usnul. Já jsem se jen tak dívala na moře a najednou jsem si uvědomila, jak moc mě ta scéna s Adamem a dětmi fascinuje. Bylo na něm něco nakažlivého, něco, co ve mně probouzelo dávno zapomenuté pocity.
Další den se u bazénu konala soutěž v aquagymnastice. Honza samozřejmě jen seděl u okraje a pozoroval. Já jsem se ale rozhodla zúčastnit. Adam vedl cvičení a jeho hlas, jeho smích, jeho energie… to všechno mě pohltilo. Všimla jsem si, že se na mě občas podívá a usměje se. A já jsem se usmívala zpátky. Byla to taková ta nevinná flirtující hra, na kterou jsem nebyla zvyklá. Ale začínala jsem si ji užívat.
Pomalu, ale jistě jsem se do Adama začínala zamilovávat. Bylo to jako lavina. Každý den jsem se těšila na chvíli, kdy ho uvidím. Sledovala jsem ho, když procházel kolem, poslouchala jsem jeho hlas. Cítila jsem se jako puberťačka, a to už mi dávno není dvacet. Bylo to vzrušující a děsivé zároveň. Děsivé proto, že jsem věděla, že to není správné.
Jednoho večera, když se konala diskotéka u bazénu, jsem se rozhodla si zatančit. Honza, jak jinak, seděl u stolu a povídal si s ostatními hosty. Adam hrál DJ a občas se na mě podíval a mrknul. Cítila jsem se lehce opilá atmosférou, hudbou a… Adamem. V jednu chvíli se ke mně přiblížil a něco mi zašeptal do ucha. Že mi to moc sluší a že mám skvělé taneční pohyby. Začali jsme tančit spolu. Jen tak, pro zábavu. Smáli jsme se, otáčeli se. A pak se stalo.
V tu chvíli, kdy jsem se s ním smála a tančila, se mi rameno letmo dotklo jeho. Ta vteřina. To byl ten moment, kdy jsem věděla, že je zle. Že tohle už není jen nevinný flirt. Cítila jsem k němu něco silnějšího, něco, co jsem k Honzovi necítila už dlouho. Byl to pocit plný vášně, novosti a zakázaného ovoce.
Honza se na nás podíval. Jen tak letmo, přes rameno. Ale ten pohled mi stačil. Věděla jsem, že něco tuší. Ten den už na mě nepůsobil tak bezstarostně. Snažil se sice chovat normálně, ale já jsem cítila, že se mezi námi něco změnilo. Cítila jsem se provinile, ale zároveň jsem si nedokázala pomoct.
Poslední večer v Řecku. Byla to taková melancholická atmosféra. Adam se s námi všemi loučil, objímal hosty, děkoval za milé chvíle. Když přišel ke mně, objal mě pevněji než ostatní. A do ucha mi zašeptal: „Anna, nikdy na tebe nezapomenu.“ A v tu chvíli jsem si s ním udělala selfie. Jen tak, na památku. Úsměv, rameno na rameni, nic víc. Byla to jediná fotka, na které jsme byli jen my dva.
V letadle domů jsem tu fotku prohlížela pořád dokola. Byl to pro mě takový symbol toho, co se stalo. Zamilovala jsem se. A pak to přišlo. Doma. Honza si prolistovával fotky z dovolené. Procházel jednu po druhé, smál se, vzpomínal. A pak narazil na tu fotku. Na tu jedinou fotku, na které jsem byla s Adamem. Jeho úsměv zmizel. Oči se mu zúžily.
„Kdo je to?“ zeptal se ledovým hlasem.
„To je… to je animátor,“ vykoktala jsem. Snažila jsem se znít klidně, ale srdce mi bušilo jako o závod.
„Animátor?“ Jeho hlas se zvedl. „A proč se k tobě tak tulí? A proč jsi na té fotce tak… šťastná?“
Věděla jsem, že je zle. Z jedné jediné fotky Honza pochopil všechno. Ten šťastný úsměv na mé tváři, ta blízkost s Adamem… to všechno mluvilo za vše. Nebylo třeba slov. Viděl to v mých očích, v mém výrazu. Viděl, že jsem se zamilovala.
Následovaly dny plné hádek, slz a výčitek. Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale co jsem mu měla vysvětlit? Že jsem se zamilovala do někoho jiného na dovolené? Že jsem ho podvedla, byť jen emocemi a nevinnou fotkou? Byl zklamaný, zrazený. A já jsem se cítila hrozně.
Teď je to několik týdnů, co jsme se vrátili z Řecka. Vztah s Honzou visí na vlásku. Snažíme se to slepit, ale je to těžké. Důvěra je narušená. A já? Já se snažím zapomenout na Adama, ale nejde to. Každý den mi blikne před očima jeho úsměv, jeho jiskra v oku. Vím, že to byla jen dovolenková romance, prchavý okamžik v čase. Ale zároveň to byl okamžik, který mi ukázal, že mi v životě něco chybí.
A tak sedím doma, dívám se na tu jedinou fotku, kterou jsem si nechala. Fotku s Adamem. A přemýšlím, jestli to všechno stálo za to. Za tu cenu, kterou teď platím. Nevím. Ale jedno vím jistě. Ta dovolená v Řecku mi změnila život. A s ní i ta jedna jediná fotka.
