Článek
Seděla jsem v odletové hale v Istanbulu. Letadlo do Prahy mělo zpoždění a já měla ještě dvě hodiny času. Baterie v telefonu ukazovala tři procenta, a tak jsem se rozhlížela, kde bych ho mohla dobít. Vedle sedaček jsem si všimla zásuvky s nápisem Free Charging Station. Přesně to, co jsem potřebovala.
Zapojila jsem kabel, položila telefon na kolena a začala procházet fotky z dovolené. Po chvíli ale obrazovka problikla, telefon se sám restartoval a všechno se načítalo podivně pomalu. Nevěnovala jsem tomu pozornost, myslela jsem, že jen zlobí kontakt. Když se ale telefon konečně zapnul, ikonky byly rozházené a některé aplikace úplně zmizely.
Zkusila jsem otevřít zprávy, ale napsalo to „Chyba připojení“. Totéž u e-mailu i bankovní aplikace. Nakonec se objevila neznámá notifikace: Synchronizace dokončena. V tu chvíli jsem znejistěla. Odpojila jsem kabel, ale telefon zůstal pomalý a občas sám od sebe problikával.
Po návratu domů jsem se připojila na Wi-Fi a začaly chodit e-maily o přihlášení z cizích zemí. Singapur, Německo, Spojené arabské emiráty. Nechápala jsem, co se děje. Pak mi přišla zpráva z banky: Transakce 72 000 Kč schválena. Seděla jsem na posteli, srdce mi bušilo a prsty se mi třásly. O chvíli později další zpráva:
Zůstatek na účtu: 0 Kč.
Ten pocit se těžko popisuje. Prázdnota. Jakoby mi někdo vylil z těla všechnu jistotu. V hlavě mi běžel jediný obraz, ta zásuvka na letišti.
Ráno jsem šla do banky. Slečna za přepážkou mě vyslechla a řekla, že to zní jako „juice jacking“. Nechápala jsem, co tím myslí. Vysvětlila mi, že jde o podvod, kdy se přes USB zásuvku do telefonu nahraje škodlivý software. Vypadá to jako obyčejná nabíječka, ale ve skutečnosti slouží k tomu, aby někdo mohl číst data, hesla a přihlášení.
Najednou mi všechno dávalo smysl. Ten divný restart, zmizelé aplikace i ta podivná notifikace.
Banka mi okamžitě zablokovala účet a pomohla podat oznámení na policii. Vysvětlili mi, že podobné případy se objevují po celém světě. USB zásuvky vypadají bezpečně, ale někdo do nich může nainstalovat malý čip, který dokáže během pár minut ukrást všechna data z telefonu.
Policista, který se mnou mluvil, říkal, že to není nic vzácného. Lidé jsou unavení, čekají na let, hledají zásuvku a zapojí se, kde to jde. A právě na to podvodníci spoléhají.
Ztratila jsem nejen peníze, ale i pocit bezpečí. Musela jsem měnit hesla, rušit karty a odhlašovat všechny účty. Telefon jsem nakonec dala do servisu, kde mi technik potvrdil, že v něm našli škodlivý kód nahraný přes datové připojení USB portu.
Byla to chyba, která trvala pár sekund. Jedno zapojení kabelu a všechno bylo pryč. Někdo na druhém konci světa měl přístup k mým fotkám, e-mailům i bankovním údajům.
Když jsem to vyprávěla kamarádům, většina mi nevěřila. Jeden se smál, že jsem chytla „elektronického ducha“. Jenže o pár týdnů později mi napsal, že se mu stalo totéž na letišti v Madridu.
Dnes už mám v kabelce vlastní powerbanku a malý USB filtr, který propouští jen elektrický proud, ne data. A pokaždé, když vidím někoho, kdo si s klidem nabíjí telefon v letištní zásuvce, mám chuť ho zastavit. Protože přesně tak to začalo i u mě. Pět minut klidu před odletem, jedno bliknutí na displeji a ticho.
Ten den jsem přišla o peníze, ale získala něco jiného. Pochopení, že v digitálním světě se největší chyby dějí ve chvílích, kdy jsme unavení a důvěřiví. Od té doby, kdykoli zapojuji telefon, se sama sebe ptám, jestli to opravdu potřebuji. A pokaždé, když si vzpomenu na ten nápis Free Charging Station, musím se hořce usmát. Protože nic, co je zdarma, nakonec zdarma není.
