Článek
Moře volalo a slunce hřálo. Kdepak, tentokrát jsem na dovolenou do Tuniska nejela odpočívat, ale cítit se volná a nespoutaná. Dny plné slunce, azurové vody a hlavně – žádných starostí. Jen já a nekonečné vlny. Představovala jsem si, jak se budu cítit skvěle, opálená a absolutně bezstarostná. V batohu mi cestovní horečka míchala myšlenky s novými plavkami, na hlavě klobouk a na rtech úsměv. Ten se ale bohužel brzy vytratil.
Prvních pár dní plynulo jako pohlazení. Ráno rovnou na pláž, dopoledne plavání v tom azuru, odpoledne lenošení na lehátku s dobrou knížkou. Moje plavky byly sice trochu odvážnější, než na co jsem zvyklá z našeho rybníku, ale dovolená je přece od toho, aby se člověk odvázal, ne? Vždycky jsem si myslela, že na pláži jsou všichni tak nějak svobodnější. Cítila jsem se naprosto uvolněně a spokojeně. To jsem se ale šeredně spletla.
Zrovna mi došla limonáda a slunce pražilo, takže jsem se rozhodla pro rychlou akci. Vstala jsem z lehátka, aniž bych si cokoliv přes sebe přehodila – vždyť jsem na pláži a jdu jen kousek k baru pro pití. Cítila jsem se skvěle, bosé nohy v horkém písku a v zádech to tuniské slunce. Na tváři úsměv. A ten mi měl brzy zmrznout.
K plážovému baru jsem dorazila s lehkostí, připravená si objednat něco ledového. Zrovna jsem si vybírala, když se u mě zjevil číšník. Byl mladý, takový ten typický tuniský fešák s tmavými vlasy a opálenou kůží. Usmíval se, ale ten úsměv byl takový… zvláštní. Až mi naskočila husí kůže. „Dobrý den, slečno,“ řekl lámanou angličtinou. „Mám na vás takovou prosbu.“
Překvapeně jsem na něj koukala. Co by si tak mohl přát? Že mi nabídne drink zdarma? Nebo že mi vynese prázdnou lahev od vody? „Ano?“ povzbudila jsem ho. Číšník se nervózně poškrábal na zátylku a pak pronesl větu, která mi doslova vyrazila dech. „Víte, šéf by byl moc rád, kdybyste si vzala něco přes plavky.“
Chvilku jsem na něj jen tak zírala. Musela jsem se přeslechnout. Vždyť jsem na pláži! Kde jinde bych si měla užít plavky, když ne tady? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Některé dámy měly tuniky, jiné šátky, ale spousta z nich byla jen v plavkách, stejně jako já, a už si spokojeně popíjely drinky. A nikdo jim nic neříkal. „Prosím?“ zeptala jsem se, pořád si myslíc, že jsem ho špatně pochopila.
„Ano, šéf říká, že je to pro… no, pro respekt,“ dodal a očividně mu bylo trapně. Respekt? Respekt k čemu? K mým plavkám? K mému tělu? Nebo snad k jeho šéfovi, který si očividně myslel, že má právo diktovat, co si mám na pláži obléct? V tu chvíli se ve mně vařila krev. Byla jsem naštvaná, zaskočená a hlavně – ztrapněná.
„Jsem na pláži, proboha!“ vyhrkla jsem a gestikulovala kolem sebe. „Tohle jsou plavky! Kdybych šla do restaurace, chápu to. Ale tady? Na pláži, kousek od vody?“ Číšník jen pokrčil rameny. „Šéf… je takový tradiční.“ Tradiční? Možná spíš zastaralý a prudérní, pomyslela jsem si. Sice jsem se chtěla dál hádat, ale viděla jsem, jak mu je to nepříjemné a tak jsem to vzdala.
Objednala jsem si limonádu a s úsměvem, který byl spíš grimasa, jsem se vrátila na lehátko. Celý zbytek dne jsem se cítila, jako bych udělala něco strašného. Ztratila jsem tu pohodu a pocit svobody. Každou chvíli jsem si říkala, jestli na mě někdo nekouká, jestli se mi číšník nevysmívá. Místo relaxace jsem se cítila jako v nějakém absurdním představení.
K večeru jsem se vybrala do města. V hotelu jsem si stěžovala na recepci, ale tam jen pokrčili rameny, že je to soukromá pláž a jejich pravidla. Snažila jsem se vysvětlit, jak ponižující to bylo, ale mluvila jsem do zdi. Tahle zkušenost mi sice zkazila část dovolené, ale zároveň mi dala lekci. Že i na dovolené se můžeme setkat s nečekanými pravidly a předsudky.
Už nikdy nebudu brát svobodu za samozřejmost. A příště? Příště si asi předem ověřím, jestli můžu na pláži vůbec dýchat bez šátku přes ústa. A nebo si prostě najdu pláž, kde se můžu cítit svobodná.
Tuhle historku budu vyprávět ještě vnoučatům, a myslím, že to bude ta nejlepší lekce o tom, jak se svět někdy chová k ženám, co si jen chtějí užít slunce.
