Článek
Smrt přišla nečekaně. Byl mu teprve čtyřicet devět, sportoval, smál se, měl kolem sebe rodinu i přátele. Když mi zazvonil telefon s tou hroznou zprávou, nevěřila jsem vlastním uším. Bratr. Ten, co mě vždycky chránil, když jsme byli malí. Ten, co uměl rozesmát každou rodinnou oslavu. Ten měl být pryč?
Pohřeb jsme začali chystat hned. Všechno bylo hektické – obřad, oznámení, květiny, smuteční hostina. Všichni jsme chtěli, aby to bylo důstojné, aby se na něj vzpomínalo tak, jak si zaslouží.
Když nastal den obřadu, kaple byla plná. Dorazili kolegové z práce, sousedi, vzdálená rodina. Seděla jsem v první řadě vedle jeho manželky, která se držela statečně, a jejich dětí, které nechápaly, proč tatínek už nikdy nepřijde domů.
A pak se to začalo dít. Do kaple vstoupila skupinka tří žen. Všechny oblečené v černém, se sklopenou hlavou. Neznala jsem je. Nejdřív jsem si myslela, že to jsou jeho bývalé kolegyně. Ale pak se posadily do zadní řady a já cítila, jak se kolem nás začíná šířit zvláštní napětí.
Po obřadu, když lidé odcházeli ven, jsem si všimla, že se jedna z nich rozplakala a objala druhou. A pak jsem zaslechla větu, která mi navždy změnila pohled na bratra: „On mi slíbil, že se jednou rozvede.“
Zarazila jsem se. Rozvede? Vždyť jeho manželství působilo, aspoň navenek, pevně. Neměla jsem čas se zeptat, co tím myslela, protože smuteční průvod se přesunul na hřbitov. Ale v hlavě mi to znělo pořád dokola.
Na hostině už bylo napětí znát všude. Ty tři ženy si sedly k sobě do rohu, ale brzy se k nim přidala další, kterou jsem také neznala. A najednou se začaly dít věci, které by člověk na pohřbu nečekal.
Jedna z nich přišla za jeho manželkou a tiše jí řekla: „Měla byste vědět, že jsme spolu byli. Ne jen jednou.“ Manželka ztuhla a odsunula židli. „Cože?“ vydechla. „Vy… vy jste kdo?“
Další žena se přidala: „Byli jsme spolu tři roky. Říkal, že jste jen z povinnosti, že nemá odvahu odejít.“
Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Seděla jsem tam, poslouchala, a nevěřila, že mluví o mém bratrovi. O tom, který doma působil jako oddaný manžel a otec.
V průběhu odpoledne se ukázalo, že těch žen nebylo jen pár. Postupně přicházely další, některé se držely stranou, jiné byly ochotné mluvit. Každá měla svůj kousek příběhu – krátké románky, tajné schůzky, sliby, které nikdy nesplnil.
Bylo to, jako by někdo roztrhl závoj a my najednou viděli člověka, kterého jsme nikdy neznali. Zjistili jsme, že náš „dokonalý“ bratr, manžel a otec, měl během svého života nespočet milenek. Některé z nich se dokonce navzájem znaly, jiné se dozvěděly pravdu až v ten den, když se potkaly u jeho rakve.
Manželka odešla ze smuteční hostiny v slzách. Její svět se zhroutil. Najednou se musela vyrovnávat nejen s tím, že přišla o manžela, ale i s tím, že celý jejich život byl postavený na lžích. Děti byly zmatené, nechápaly, proč se máma hádá s cizími ženami.
Já jsem se snažila držet rodinu pohromadě, ale uvnitř mě to drásalo. Milovala jsem bratra, vážila jsem si ho. A najednou jsem nevěděla, kdo vlastně byl. Byla to dvojí tvář, kterou celý život nosil? Nebo byl jen slabý, nedokázal odolat pokušení, a přesto nás všechny miloval po svém?
Dny po pohřbu byly těžké. Celá rodina byla rozdělená – část lidí říkala, že bychom měli zachovat památku a nepitvat jeho chyby. Druhá část, hlavně jeho manželka, cítila zradu a chtěla, aby se pravda přiznala nahlas.
Já sama jsem dlouho nespala. Představovala jsem si, jak se na nás bratr dívá odněkud shora. Co by řekl, kdyby viděl, co způsobil?
Časem jsme se s manželkou i dětmi snažili smířit s tím, že život, který jsme mysleli, že vedl, byl jiný. Už nikdy nebude nic jako dřív – rodinné oslavy, vzpomínky, historky. Všechno mělo pachuť tajemství.
A přesto, když dnes zapálím svíčku na jeho hrobě, cítím zvláštní směs emocí. Zlobu, smutek, ale i lásku. Protože ať udělal cokoliv, byl to můj bratr. Člověk, který měl své slabosti, ale který pro mě navždy zůstane součástí rodiny. Jen už vím, že jeho příběh nebyl takový, jak jsme si všichni mysleli.
