Článek
Už z dálky jsem cítila tu povědomou vůni babiččiny svíčkové, která se linula celým domem. Rodinná oslava u tchánů, klasika. Slunce prosvítalo okny, cinkání skleniček se mísilo se smíchem a hovorem, prostě idylka. Všichni pohromadě, děti pobíhaly sem a tam, dospělí si vyměňovali novinky a tchán, ten byl samozřejmě v centru dění. On je takový ten typ, co vždycky musí něco vyprávět, vtipkovat a hlavně – pít víno.
Tentokrát to byla nějaká speciální lahev, kterou tchán s velkou parádou vytáhl ze spíže. „Tohle je víno pro opravdové fajnšmekry,“ prohlásil s lišáckým úsměvem a zvedl lahev k obdivu. Všichni jsme uznale pokyvovali hlavou, i když jsme si nejspíš nikdo nedokázali představit, co je na tom vínu tak extra. Ale tchán byl pyšný jako páv, a to se počítá. Nalil si plnou sklenici a začal se horlivě zapojovat do debaty o politice, což je jeho oblíbené téma, obzvlášť po pár sklenkách.
Pes, náš Bobík, je takový klidný parťák. Většinou si leží někde v koutě, pozoruje dění a občas si vyžebrá pohlazení. Má už svoje léta a na nějaké skotačení ho moc neužije. Ale dneska se mu něco nelíbilo. Možná to bylo to víno, možná tchánův hlasitý projev, kdo ví. Najednou se zvedl, protáhl se a pomalým, rozvážným krokem se vydal směrem k obývacímu pokoji. A tam se to stalo.
Nikdo si toho zpočátku nevšiml. Tchán se zrovna rozvášnil a gestikuloval rukama, jako by dirigoval orchestr. Sklenice s vínem byla položená na nízkém konferenčním stolku, blízko pohovky. Bobík procházel kolem a najednou, jako by to byla dobře nacvičená scéna z komedie, se ozvala rána a sklenice se s třeskem rozbila o zem. Víno, tmavě rudé a drahé, se rozlilo po světlém koberci jako velká krvavá skvrna. Ticho. Všichni jsme ztuhli.
Tchán, který do té doby vehementně vysvětloval něco o státním rozpočtu, se zarazil uprostřed věty. Vypadal jako socha. V tu chvíli se ozvalo: „Jééé, co se stalo?!“ To byly děti, které konečně zvedly oči od tabletů. Pak se ozval zděšený hlas tchýně: „Proboha, víno! Na koberec! Co jsi to udělal?!“ Tchán se otočil, podíval se na rozlité víno, pak na Bobíka, který stál s nevinným výrazem uprostřed obývacího pokoje, a pak zpátky na tchýni.
„To on! To pes! On do toho strčil čumák!“ prohlásil tchán s naprosto vážnou tváří. No tak to jsem se musela kousat do rtu, abych nevybuchla smíchy. Bobík, chudák, vypadal, jako by rozuměl každému slovu. Sklonil hlavu, zamrkal a pak si šel lehnout do kouta, jako by říkal: „To je ale hloupost.“ Tchýně se na tchána podívala s výrazem, který jasně říkal: „Tobě to vážně věřím!“ Ale nahlas neřekla nic, jen si povzdechla.
Všichni jsme věděli, kdo to víno rozlil. Tchán je sice šikovný chlapík, ale jeho koordinace po pár skleničkách vína není zrovna ukázková. A Bobík? Ten je tak klidný, že by do něčeho narazil jen tehdy, kdyby se o to hodně snažil. Ale tchánova verze byla tak absurdní, že to bylo až vtipné. Nikdo se neodvážil ho přímo konfrontovat, ale ty pohledy, ty mýma očima neunikly.
Začalo se uklízet. Tchýně vytáhla snad všechny utěrky v domě, děti dostaly za úkol přinést vodu a my dospělí jsme se snažili skvrnu co nejrychleji a nejšetrněji odstranit. Tchán se tvářil, jako by se ho to netýkalo, a jen občas pronesl něco jako: „No jo, ten Bobík, ten je ale nešikovný.“ Nikdo mu na to neodpověděl.
Celá tato situace se stala takovou rodinnou legendou. Pokaždé, když se mluví o rodinných oslavách, někdo se zmíní o „incidentu s vínem a Bobíkem“. A tchán se vždycky tváří, jako by si na nic nevzpomínal, nebo to svede na psa. Bobík mezitím leží v koutě a tváří se, že neví, o čem je řeč. Je to prostě naše malá rodinná tradice.
Musím říct, že i když to byla nehoda, přinesla nám spoustu smíchu a historek na dlouhé večery. A taky to tchána naučilo být trochu opatrnější s drahým vínem. Nebo spíš – svalovat vinu na někoho jiného. Ale to už je jiná historka. A Bobík? Ten je náš hrdina. Vlastně bychom mu měli dát medaili za to, jak statečně unese to břemeno rozlitého vína. A tchán? Ten bude vždycky „ten, co to hodil na psa“. A to je na tom to nejlepší.
Takže teď, když se u tchánů pije víno, vždycky se podívám na Bobíka. Chudák pes, ani neví, co za historky se kolem něj točí. Ale my víme. A to je hlavní.
