Článek
Když mi loni život zasadil krutou ránu a já během pouhých dvou měsíců přišla o milovaného muže, zůstala jsem sama v našem rodinném domě, který se rázem proměnil v tiché a prázdné místo. Všechny ty běžné starosti o dům a zahradu, které jsme dřív s láskou sdíleli, ležely najednou jen na mých bedrech.
Naštěstí mám úžasné děti, laskavého souseda a přátele mého zesnulého, kteří mi s mnoha věcmi ochotně pomáhali a za to jim budu navždy vděčná. Sekání trávy, drobné opravy, péče o rozkvetlou zahradu – v tomhle mi byli neocenitelnou oporou.
Jenže pak přišel zádrhel, na který už nikdo z nich neměl potřebné znalosti ani odvahu – zrádná elektrika. A v dnešní době, kdy téměř vše v naší domácnosti spoléhá na elektrickou energii, to představovalo opravdový problém.
Snažila jsem se horečně sehnat spolehlivého elektrikáře, ale ukázalo se to jako téměř nadlidský úkol. Buď neměli volný termín, nebo si účtovali sumy, které v mé tehdejší situaci byly naprosto mimo mé možnosti. Už jsem pomalu propadala beznaději, když mi můj dobrý soused s lehkostí navrhl, abych zkusila prolistovat inzeráty a podívat se po takzvaném „hodinovém manželovi“. Prý někteří z nich si hravě poradí i s elektrickými rozvody. Zpočátku jsem k tomu nápadu přistupovala s velkou dávkou skepse.
Představa, že si do svého soukromí pozvu cizího muže, mi nebyla vůbec příjemná. Ale okolnosti mě donutily přehodnotit svůj odmítavý postoj. A tak jsem se s odhodláním pustila do pátrání. Prohlížela jsem místní noviny, trávila hodiny brouzdáním po internetu a po několika dnech jsem konečně narazila na inzerát, který mě zaujal. A co bylo ještě neuvěřitelnější, ten pán bydlel jen kousek ode mě.
Přesto ve mně stále hlodala nejistota. Přece jen, vpustit si do svého domova někoho cizího… Ale kladné reference od jeho předchozích klientů na jeho webových stránkách mě nakonec přesvědčily. S mírným chvěním v hlase jsem zvedla telefon a vytočila jeho číslo. Jeho hlas zněl překvapivě příjemně a uklidňujícím tónem mi odpověděl. Domluvili jsme se na nejbližším možném termínu a já mu ve stručnosti popsala elektrický problém, který mě trápil. Jeho reakce mě upřímně překvapila – s lehkostí prohlásil, že je to jen maličkost.
V den, na který jsme se dohodli, a s neuvěřitelnou přesností na minutu, zazvonil zvonek u mých dveří. S bušícím srdcem jsem otevřela a v tu chvíli jsem málem ztratila rovnováhu. Ve dveřích nestál žádný mladík, jak jsem si ho možná v koutku duše představovala, ale muž kolem šedesáti let. Byl upravený, čistě oblečený v praktických montérkách, na zádech měl brašnu plnou nářadí a už na první pohled vyzařoval klid a sympatii. Pozdravili jsme se pevným stiskem ruky a představili se. S lehkým úsměvem jsem ho pozvala dál a on se s neobyčejnou slušností v předsíni vyzul a obul si připravené bačkory. Už jen tenhle zdánlivě nepodstatný detail ve mně zanechal velmi pozitivní dojem. Nabídla jsem mu kávu a něco k zakousnutí, ale s laskavým úsměvem odmítl s tím, že si rád dá kávu a mou domácí buchtu až po vykonané práci.
Jeho práce mu šla od ruky, bylo na první pohled zřejmé, že je opravdový profesionál a ví přesně, co dělá. Mezi jeho zručnými zásahy jsme občas prohodili pár slov na různá témata, která nám oběma byla blízká. Když pak byla oprava hotová a já mu s radostí uvařila voňavou kávu a nabídla k ní kousek čerstvé buchty, sedli jsme si spolu a povídali si jako staří známí. Vyprávěl mi o svém životě, o tom, jak v jeho věku, i když je vyučený elektrikář s mnoha zkušenostmi, už těžko hledal stálou práci po propuštění z firmy, která nečekaně zkrachovala. Nakonec si s odhodláním vyřídil živnost a teď je prý spokojený. Práce má tak akorát, a to všechno díky dobré radě kamaráda, který mu doporučil vytvořit si jednoduché webové stránky a dát pár inzerátů. Ukázalo se, že není jen zručný elektrikář, ale takový ten šikovný kutil, co si poradí snad s každou domácí opravou. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že až budu příště cokoliv potřebovat, ať už se to bude týkat čehokoliv, bez váhání mu zavolám. Zaplatila jsem mu částku, která byla naprosto přiměřená jeho práci, srdečně jsme se rozloučili a já mu upřímně popřála mnoho úspěchů.
Asi o tři měsíce později mě potkala další nečekaná komplikace – porouchal se mi starý plynový kotel. Naštěstí jsem na internetu objevila přesně ten samý typ za přijatelnou cenu, a tak jsem si ho s úlevou objednala. V tu chvíli jsem si ale vůbec neuvědomila, že sami s jeho výměnou budeme naprosto bezradní. Vzpomněla jsem si na laskavého „hodinového manžela“, na jeho příjemný hlas a ochotu pomoct. Bez váhání jsem zvedla telefon a znovu mu zavolala. A on, stejně jako minule, přijel na minutu přesně. Celá situace se opakovala, ale tentokrát se náš rozhovor stočil i na mou osobu. Ptal se, jak vlastně zvládám svůj život jako vdova, jestli mám nějaké koníčky, chodím do kina, divadla, jezdím na dovolenou a podobně. Upřímně řečeno, po smrti mého milovaného muže jsem si nic z toho nedopřávala. Mám sice dobré kamarádky, ale není to ono. Ony mají své rodiny a já jsem nechtěla být na obtíž. Sem tam jsme si sice zašly na kávu nebo na zákusek, ale to bylo všechno.
S ním, říkejme mu třeba Josef, se mi povídalo moc dobře a pomalu, nenápadně mezi námi začalo něco jiskřit. Cítila jsem se v jeho společnosti příjemně a po dlouhé době jsem měla ten krásný pocit, že se o mě někdo skutečně zajímá, což mi po manželově odchodu velmi chybělo. A tak se z nás stali přátelé. Začali jsme spolu chodit do divadla, kina nebo si jen tak vyjet na relaxační pobyt do nedalekých lázní. Letos dokonce plánujeme společnou dovolenou u moře. Už se natolik známe, že vím, co od něj mohu očekávat a co on ode mě. Společné bydlení zatím neplánujeme, vyhovuje nám to tak, jak to je.
Někdy se u mě zdrží i několik dní, co je potřeba, udělá bez jediného slova a hlavně se spolu hodně nasmějeme. Představila jsem ho i svým dětem a k mému velkému překvapení nikdo nebyl proti. Naopak, konečně na mně vidí, že se pomalu vracím do života. Je to už pět měsíců, co si takhle nově žiji a cítím se zase sama sebou, i když do všech těch úředních kolonek stále musím s těžkým srdcem vyplňovat slovo „vdova“. Ale víte co? To slovo už mě tolik nebolí.
Díky nečekané pomoci laskavého „hodinového manžela“ jsem totiž nezískala jen opravenou elektriku a vyměněný kotel. Získala jsem zpátky kousek sebe a nového přítele, který mi s neobyčejnou laskavostí ukázal, že život i po té největší ztrátě může přinést něco nečekaně krásného a radostného. A za to jsem mu nesmírně vděčná.
Možná, že osud pro nás chystá cesty, o kterých ani netušíme, a někdy stačí jen s otevřeným srdcem otevřít dveře a nechat ho vstoupit.
