Článek
Eva a Marek bydleli ve stejném bytě patnáct let. Nebyli manželé. Nebyli ani přátelé. Byli spolu proto, že jinak by to nešlo. Aspoň tak si to říkali pokaždé, když se míjeli v úzké chodbě a ani jeden neuhnul.
Byt byl původně jejich rodičů. Po smrti Eviny matky a Markova otce zůstal viset ve vzduchu jako nedořešená věta. Papíry byly napsané tak nešťastně, že byt patřil oběma. Prodat ho nešlo. Vyplatit taky ne. Odešli by, kdyby mohli. Zůstali, protože museli.
Eva vstávala brzy. Marek pozdě. Nenáviděla jeho budík, který zvonil jako výsměch jejímu tichu. On nenáviděl její pečlivě složené ručníky, které mu připomínaly, že nikdy nebyl dostatečně dobrý. Neříkali si to. Neříkali si skoro nic. Slova mezi nimi byla drahá a nebezpečná.
Dělili se o kuchyň, kde se míjeli u dřezu jako dva cizí lidé na nádraží. Když Eva nechala hrnek na lince, Marek ho schválně přesunul o centimetr blíž ke kraji. Když Marek zapomněl vynést koš, Eva ho vynesla a pak o tom tři dny mlčela. Mlčení bylo jejich hlavní zbraní.
Jednou týdně si psali vzkazy. Ne proto, že by chtěli. Protože to bylo snesitelnější než mluvit. „Došla sůl.“ „Voda teče pomalu.“ „Zamkni.“ Všechno podstatné se dalo říct bez emocí. Aspoň si to mysleli.
Nenávist mezi nimi nebyla hlučná. Byla to únava. Věděli o sobě věci, které nikdo jiný nevěděl. Jak Eva pláče potichu, aby to nebylo slyšet. Jak Marek počítá kroky, když je nervózní. Tyhle znalosti je spojovaly víc než cokoliv jiného. A právě proto bolely.
Marek měl nemocné srdce. Ne tak, aby byl viditelně slabý. Tak, aby to bylo neustále přítomné. Eva věděla, kde má léky. Věděla, jak poznat, kdy je zle. Nenáviděla, že to ví. Nenáviděla, že by bez ní možná nepřežil.
Eva zase trpěla záchvaty paniky. Přicházely nečekaně, jako cizí host. Marek poznal změnu jejího dechu dřív, než si to uvědomila sama. Nenáviděl, že je to právě on, kdo jí podává vodu a nutí ji dýchat pomalu. Nenáviděl, že bez něj by se možná rozpadla.
Nikdy si nepoděkovali. Pomoc byla povinnost, ne laskavost. Kdyby to pojmenovali jinak, museli by si přiznat, že jim na sobě záleží. A to bylo nepřijatelné.
Jednou v noci Marek zkolaboval v koupelně. Eva ho našla sedět na studené dlažbě, bledého, s očima zavřenýma. Nezavolala hned sanitku. Ne proto, že by váhala. Protože přesně věděla, co dělat. Položila ho, dala mu lék, mluvila klidně. Její hlas byl cizí i jí samotné. Když přijeli záchranáři, seděla v kuchyni a třásly se jí ruce.
V nemocnici seděla vedle jeho postele. Mlčeli. Nenávist tam byla pořád. Ale byla unavená. „Mohl jsi mi říct, že je ti hůř,“ řekla nakonec. Nebyla to výčitka. Byla to informace. „Nechtěl jsem tě zatěžovat,“ odpověděl. Poprvé po letech se na sebe podívali déle než vteřinu.
Po návratu domů se nic zásadního nezměnilo. Pořád se míjeli. Pořád mlčeli. Jen některé věci dělali opatrněji. Marek si nastavil tišší budík. Eva nechala ručníky trochu nedbalejší. Nebyly to ústupky. Spíš známky přežití.
Jednoho dne měla Eva silný záchvat. Marek nebyl doma. Volala mu. Nezvedal to. Seděla na podlaze a myslela si, že tohle je konec. Když otevřel dveře, vypadal vyděšeně. Přiběhl. Pomohl. Beze slov.
Později seděli u stolu. „Nenávidím tě,“ řekla Eva. Bylo to poprvé, co to zaznělo nahlas. Marek přikývl. „Já tebe taky.“ Chvíli bylo ticho. Pak Marek dodal: „Ale bez tebe bych to nezvládl.“ Eva zavřela oči. „Já vím.“
Nebyla to láska. Nebylo to smíření. Byla to dohoda dvou lidí, kteří se drží nad vodou tím, že se navzájem táhnou. Někdy dolů. Někdy nahoru. A i když se nenáviděli, byli na sebe životně odkázaní. A to bylo silnější než všechno ostatní.
