Článek
Každý rok v září se u nás na vesnici začne mluvit o topení. Kdo má dřevo, kdo uhlí, kdo objednal kominíka. Všichni to berou vážně – koneckonců, zanedbaný komín může být nebezpečný. Já se vždycky jen přidala do hovoru, ale upřímně, nikdy jsem to neřešila do poslední chvíle.
Sousedi mě varovali: „Hele, kominíci si objednávky berou už v létě. Ať tě nenachytá nějaký šmejd, co chodí dům od domu.“ Já jsem jen mávla rukou. „Nebojte, já si to pohlídám,“ odpovídala jsem. Jenže jsem to neudělala.
Jednoho odpoledne, když jsem se vracela z práce, zazvonil u dveří chlap v černém obleku, v ruce brašnu a dokonce i typickou kominickou čepici. Usmíval se, působil mile. „Paní, nabízím kontrolu a vyčištění komínu. Je to povinné, musíte to mít potvrzené kvůli pojišťovně. Udělám vám to hned, za dobrou cenu.“
Znělo to logicky. Vždyť sousedé taky říkali, že potvrzení je nutné. A já, místo abych zavolala známému kominíkovi, kterého doporučovali, kývla jsem. „Tak pojďte dál.“
Chlap si obul návleky, což na mě udělalo dojem – říkala jsem si, že je to profík. Vytáhl nějaké nářadí, pobíhal po domě, koukl do kotle, pak na střechu. Trvalo to sotva půl hodiny. Když se vrátil dolů, oznámil: „Komín vyčištěn, všechno v pořádku. Tady máte potvrzení.“ Podal mi papír s razítkem, které vypadalo tak nějak neurčitě, a natáhl ruku: „To bude dva a půl tisíce.“
Byla jsem trochu překvapená, čekala jsem míň, ale v duchu jsem si řekla – no dobře, hlavně že je hotovo. Zaplatila jsem hotově, bez účtenky. On se usmál, popřál hezký den a zmizel.
Cítila jsem se spokojeně, že mám splněno. Jenže radost netrvala dlouho. O pár dní později jsem sousedce mezi řečí zmínila, že už mám komín vyčištěný. „Jak to, že tak rychle? Vždyť kominíci mají plno!“ Když jsem jí popsala chlapa, zbledla. „Proboha, to byl určitě ten falešný! Chodí po vesnici už druhý rok. Dělá, že čistí, ale nic pořádně neudělá.“
Najednou se mi sevřel žaludek. Co když opravdu komín nevyčistil? Co když je to nebezpečné? Hned jsem volala tomu „pravému“ kominíkovi, kterého všichni znají. Přijel za pár dní, podíval se na komín a jen zakroutil hlavou: „Paní, tohle nikdo nevyčistil . Ten, kdo tu byl, si z vás udělal srandu.“
Byla jsem v šoku. Vlastně jsem si v tu chvíli připadala hloupě. Všichni mě varovali a já jsem přesto naletěla. Stálo mě to dva a půl tisíce za nic a navíc stres, že jsem mohla ohrozit rodinu. Když si kominík sundal brýle , vážně mi řekl: „Kdyby se vám teď chytily saze, shořela by vám střecha raz dva,“ měla jsem slzy na krajíčku.
Manžel se na mě zlobil, děti se smály, že jsem „věřila cizímu strejdovi v kostýmu“. Ale mně do smíchu nebylo. Uvědomila jsem si, jak snadno člověk naletí, když se nechá ukolébat hezkým úsměvem a povídáním. A hlavně – jak draho může stát vlastní pohodlnost.
Následovalo běhání po policii, protože jsem se rozhodla podat trestní oznámení. Nebyla jsem sama – ozvalo se víc lidí z okolí, co naletěli. Policisté ale byli skeptičtí: „Ti podvodníci se rychle přesouvají, těžko je chytit.“
A tak jsem si odnesla lekci. Od té doby už na cizí kominíky u dveří neotevírám. Objednávám si pravidelně toho, kterého znám, i kdybych měla čekat měsíc. A kdykoliv slyším, že někdo v hospodě vypráví o „výhodné nabídce na rychlé čištění“, hned zasahuju: „Lidi, pozor, já jsem se spálila. A stálo mě to skoro víc než nová kamna.“
Dnes se na to dívám s odstupem. Směju se vlastní naivitě, ale zároveň to vyprávím dál, protože vím, že nejsem jediná. Podvodníci jsou chytří – oblečou se jako kominíci, tváří se důvěryhodně, a když člověk spěchá, tak snadno naletí. Ale komín se sám nevyčistí a falešné razítko vám při požáru život nezachrání.
Takže pokud vám u dveří zazvoní cizí „kominík“, vzpomeňte si na mě. Zkontrolujte jeho průkaz, zavolejte si ověřeného řemeslníka a nenechte se ukolébat sladkými řečmi. Protože já už vím, že chyba z pohodlnosti může být nejen drahá, ale i nebezpečná.
