Článek
Bylo to obyčejné divadelní představení. Jedna z těch klasických komedií, na které se všichni těší, smích, popcorn, pohodlná místa. Přišla jsem sama, takže volba sedadla byla jednoduchá, okraj řady, prázdné místo po mé levici, nikdo se nikde nehýbal. Uvnitř to bylo tiché, naplněné očekáváním, smíchem z představení, šumem sálů.
Uváděč mě přivítal s úsměvem a gestem, abych si sedla právě tam. „Volno?“ zeptala jsem se. „Ano, klidně,“ pokrčil rameny a šel dál. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ta zdánlivě nevinná chvíle bude začátkem šoku.
Začalo představení. Smích, aplaus, tlumené šeptání lidí kolem. Ale moje oko stále sledovalo ono prázdné místo. Něco na něm nebylo v pořádku. Bylo to maličké, skoro neviditelné, ale něco… jiné. Když jsem se naklonila, abych si přitáhla kabát, zahlédla jsem pod sedadlem malou skvrnu – tmavou, lesklou, skoro černou. Odvrátila jsem oči, snažila se soustředit na děj.
Pak přišla scéna, která mě zastavila. Opona spadla, reflektory se ztmavily, a v tichu sálu jsem zaslechla hlas, tlumený, rozpačitý, jako by někdo špital zpoza řady. A najednou mi to došlo. Ten prostor, prázdné místo, nebylo vyhrazené pro někoho, kdo přijde pozdě. Bylo vyhrazené proto, aby nikdo neseděl blízko něčeho, něčeho strašného.
V sále začal mírný ruch, lidé si šeptali, někteří se odvraceli. Já se naklonila, abych nahlédla pod sedadlo… a ztuhla. Malý balíček papíru, roztrhané fotografie, něco jako osobní věci, drobnosti, které by normální člověk zahodil. Vedle toho byla skvrna, tmavá a lepkavá, která mě donutila stáhnout ruce.
Uváděč stál na chodbě a sledoval, kdo sedí v okraji. Když zahlédl, že si někdo sedl na „rezervované“ místo, nervózně zavrtěl hlavou a šel k němu. Teprve tehdy mi došlo, že místo nebylo prázdné náhodou. Nebylo to jen divadelní politika nebo přehlédnutí. Něco tu zůstalo. Něco, co mělo zůstat skryto.
Během představení se mi mísily pocity, hrůza, zvídavost, nechápavost. Každá scéna byla zrazená mým pohledem na prázdné místo, které už nemohlo být ignorováno. A pak přišla finální scéna, která mě donutila vstát. Nebylo to představení, co mě zarazilo. Byla to osoba, která se konečně objevila, pracovník divadla s rukavicemi, který tiše odstranil „obsah“ místa, a já pochopila, uvaděč místo nechal prázdné, protože ono místo skrývalo něčí šokující tajemství, co mohlo poškodit návštěvníky.
Když po představení lidé odcházeli, uvaděč mi tiše vysvětlil, že dané místo je označeno jako „bezpečnostní zóna“ po nešťastné události, která se stala před rokem, incident, který nikdo nechtěl připomenout. Nikdy by mě nenapadlo, že malé, prázdné místo u okraje řady v divadle bude držet stopy něčeho tak temného, že ani ti, kdo se bavili v sále, netušili, co se tam stalo.
Od té doby, kdykoliv sedím u okraje, myslím na ten večer. Na ticho, na drobné skvrny, na drobnosti, které mají být skryté, a na to, že někdy i zdánlivě nevinné prázdné místo skrývá drsné tajemství, o kterém nikdo nechce mluvit.
