Článek
Karolína si všimla, že je něco jinak, ale dlouho si to nechtěla připustit. Test si koupila skoro ze vzteku, spíš aby si dokázala, že se mýlí. Seděla pak v koupelně na okraji vany a dívala se na dvě čárky, které tam neměly co dělat. První, co cítila, nebyla radost. Byl to strach. Obyčejný, těžký strach, který se jí usadil v žaludku.
Tomáš to zjistil večer. Karolína mu to neřekla hned. Chodila kolem, mlčela, pak jen položila test na stůl. Díval se na něj dlouho. „To je jako… fakt?“ zeptal se tiše. Přikývla. Neobjali se. Neslavili. Jen seděli vedle sebe a oba přemýšleli, co se jim právě rozpadlo a co možná začne.
Nejhorší bylo, že to najednou nebylo jen jejich. Jakmile se to dozvěděla rodina, rozjel se kolotoč. Karolínina máma hned začala řešit praktické věci, peníze, bydlení, školu. „Tak takhle to dál nejde,“ říkala, aniž by se ptala, co vlastně Karolína chce. Otec mlčel, ale bylo vidět, že je zklamaný. Ne naštvaný. Spíš unavený.
Ve škole se to rozkřiklo rychle. Někteří spolužáci dělali, že se nic neděje. Jiní šeptali. Učitelka si ji zavolala stranou a mluvila s ní pomalu, opatrně, jako s někým, kdo už nezvládne víc než jednu větu. Karolína odcházela z kabinetu s pocitem, že najednou přestala být normální studentka a stala se problémem.
Tomáš mezitím poslouchal svou rodinu. Bratr mu jednou večer nalil pivo a řekl: „Tak teď už žádný blbnutí. Teď musíš zabrat.“ Nebylo to zlé. Bylo to horší, samozřejmé. Jako by se od něj čekalo, že ze dne na den bude někým jiným. Tomáš přikyvoval, ale doma pak jen seděl a civěl do telefonu. Karolína poznala, že ho to drtí, i když o tom nemluvil.
Hádky přicházely nenápadně. Kvůli penězům. Kvůli škole. Kvůli tomu, kdo co řekl a kdo se koho zastal. Jednou Karolína vybuchla: „Mám pocit, že už ani nevím, co chci já.“ Tomáš se na ni podíval a řekl: „Já taky ne.“ A to bylo možná poprvé, kdy si přiznali, jak moc jsou ztracení.
Byly večery, kdy se smáli. Hlavně tehdy, když mluvili o nesmyslech, o jménech, která by dítě rozhodně mít nemělo, nebo o tom, jak by asi reagovali jejich kamarádi. Ty chvíle byly krátké, ale důležité. Připomínaly jim, že pořád jsou to oni dva, ne jen problém, který musí někdo vyřešit.
Nejhorší byly návštěvy. Každý měl potřebu něco říct. Někdo radil, někdo varoval, někdo jen kroutil hlavou. Karolína se naučila usmívat a přitom neposlouchat. Tomáš se naučil mlčet, i když by nejradši křičel. Domů se vraceli vyčerpaní a protivní, ale aspoň spolu.
Postupně si nastavili vlastní pravidla. Neříkat všechno každému. Nerozhodovat se hned. Nenechat si mluvit do věcí, které jsou jen jejich. Nebylo to hrdinské ani snadné. Bylo to unavené, občas chaotické, ale skutečné.
Když Karolína poprvé ucítila pohyb dítěte, seděli spolu na gauči. Vzala Tomášovu ruku a přiložila si ji na břicho. Usmál se. Poprvé od začátku doopravdy. „Asi to zvládneme,“ řekl. Neznělo to jistě. Ale znělo to upřímně.
Neplánované rodičovství jim nevzalo svobodu najednou. Vzalo jim iluzi, že mají všechno pod kontrolou. Naučilo je říkat „dost“ okolí a „pojď“ jeden druhému. A to někdy stačí, i když svět kolem má pořád pocit, že ví všechno líp.
