Článek
ednou jsem si na půdě vymalovala starý regál a při té příležitosti jsem prohrabala pár krabic, které manžel přivezl od svých rodičů. Byl tam kupříkladu starý sešit z gymplu, pár vysvědčení a taky fotky – hodně fotek. Na jedné z nich stál mladý, zarostlý kluk s brýlemi, kterého jsem poznala jako svého muže. Vedle něj ale byl chlapík v extravagantním oblečení, který připomínal spíš člena nějaké rockové kapely než starého kamaráda.
„Co tohle je?“ povídala jsem si nahlas. Fotka vypadala, jako kdyby byla vyfocená na nějaké studentské párty, možná dokonce na karnevalu. Byla jsem zvědavá, co mi manžel řekne, až ji uvidí.
Večer, když přišel z práce, položila jsem mu fotku před nos. „Hele, kdo je tenhle sympaťák?“ ptala jsem se.
Manžel se na ni podíval a začal se smát. „To je Jirka,“ řekl s úsměvem. „Můj spolubydlící z koleje na vysoké.“
„Spolubydlící? Vypadá jako ze sci-fi filmu,“ zasmála jsem se.
„No, on byl trochu jiný,“ přiznal. „Když ostatní chodili na přednášky, on pořád něco vymýšlel – od vlastních písniček po bizarní kostýmy na večírky.“
Začal vyprávět, jak spolu bydleli ve studentském pokoji, kde se toho stalo víc než v sitcomu. Jirka měl totiž jednu vášeň – pořádal „tematické večírky“, které se místy změnily v improvizované divadelní představení.
„Jednou jsme měli večírek ve stylu 80. let. Jirka přišel v takových kalhotách, že jsem myslel, že na něj někdo rozlil celé akvárium,“ vyprávěl a smál se. „A pak se rozhodl, že musí zahrát na kytaru, i když neuměl ani akordy. Výsledek byl, že nám sousedi napsali stížnost a my dostali zákaz hudby do rána.“
Smála jsem se a ptala se, co bylo nejdivnější, co Jirka kdy udělal. Manžel se zamyslel.
„No, jednou si třeba napíchl do zdi díru, protože tvrdil, že tam je ‚energetický portál‘ a že ho musí ‚aktivovat‘, aby nám chodilo lepší wifi. To bylo asi nejšílenější,“ přiznal.
„Takže jsi bydlel s magikem?“ smála jsem se.
„V podstatě jo,“ kývl. „Ale díky němu to byla ta nejlepší doba. Naučil mě, že život se nemá brát tak vážně, že je důležitý smích a že i ty nejbláznivější nápady mají svůj smysl.“
Pak mi vyprávěl, jak díky Jirkovi zjistil, že někdy stačí vypnout mozek a prostě si užít chvíli bláznovství. „Měl jsem tendenci být hodně vážný, perfekcionista, a on mě naučil trochu se uvolnit.“
Když jsem mu to poslouchala, uvědomila jsem si, že i já bych ráda takového blázna po boku – někoho, kdo mě občas vytáhne z reality a připomene, že život je taky o srandě a lehkosti.
Když jsem pak tu fotku zase ukládala zpátky, měla jsem úsměv na tváři. Není to tedy žádné dramatické tajemství nebo minulost plná záhad. Je to prostě příběh o dvou studentech, kteří spolu přežili bláznivé roky a naučili se od sebe něco důležitého.
A manžel? Ten je dnes pořád trochu ten vážný, ale já vím, že v něm je pořád kus toho kluka, co jednou s Jirkou rozjel bláznivý karneval pro celou kolej.
