Článek
Ve firmě pracujeme ve stejném týmu už skoro dva roky.
S kolegou Tomášem jsme si nikdy nebyli blízcí, ale fungovali jsme normálně. Pozdravy, krátké porady, spolupráce na projektech. Profesionální vztah bez emocí.
Problémy začaly nenápadně.
Na poradě jsem prezentoval návrh úpravy procesu, který měl zrychlit komunikaci s klienty. Šéf reagoval pozitivně, tým taky.
Po schůzce za mnou Tomáš přišel.
„Víš, že to byl můj nápad, že jo?“
Nejdřív jsem si myslel, že si dělá legraci.
Jenže nedělal.
„Říkal jsem to minulý měsíc,“ pokračoval.
„Jen jsem to neprezentoval takhle podrobně.“
Vzpomněl jsem si. Ano, něco podobného tehdy zmínil. Jedna věta během dlouhé porady. Bez návrhu řešení, bez detailů.
„Rozpracoval jsem to a připravil,“ odpověděl jsem klidně.
„Nevzal jsem ti to.“
Neodcházel spokojený.
Od té doby se atmosféra změnila.
Na schůzkách začal zdůrazňovat, co je „jeho myšlenka“. V e-mailech přidával věty typu: „Jak jsem už dříve navrhoval…“ Když jsem něco prezentoval, často doplnil: „To jsme řešili spolu.“
Jenže spolu jsme to většinou neřešili.
Napětí rostlo. Ostatní kolegové to začali vnímat. Nikdo nic neříkal nahlas, ale bylo cítit, že mezi námi něco není v pořádku.
Pak přišel e-mail od šéfa.
„Zítra v 10:00 schůzka – projektové role a spolupráce.“
Bylo jasné, o co jde.
V zasedačce jsme seděli tři. Šéf, Tomáš a já.
Tomáš začal hned.
„Mám pocit, že moje nápady jsou prezentované bez uvedení zdroje. Několikrát se stalo, že jsem něco navrhl a pak to bylo představeno jako práce kolegy.“
Řekl to klidně, ale připraveně. Bylo vidět, že o tom přemýšlel delší dobu.
Podíval jsem se na šéfa. Čekal jsem otázky, možná nepříjemnou atmosféru.
Místo toho se zeptal jednoduše:
„Můžete oba popsat, jak na projektech spolupracujete?“
Tomáš mluvil o nápadech. O brainstormingu. O tom, že přichází s myšlenkami, které pak někdo jiný zpracuje.
Pak jsem mluvil já. O tom, že nápady jsou začátek, ale většinu času zabere analýza, příprava podkladů, testování, komunikace s ostatními odděleními.
Šéf chvíli mlčel. Pak otevřel notebook.
„Podíváme se na poslední tři projekty.“
Prošel dokumentaci. Komentáře. Historii úprav. E-maily. Kdo připravoval podklady. Kdo komunikoval s klienty. Kdo řešil problémy, když se něco zadrhlo.
Místnost byla tichá.
Po pár minutách notebook zavřel.
„Tomáši, ty přicházíš s nápady. To je cenné,“ řekl.
„Ale ve firmě se hodnotí i to, kdo ty nápady dotáhne.“
Pak se podíval na mě.
„A ty děláš přesně tohle. Bereš myšlenku a měníš ji ve výsledek.“
Čekal jsem, že tím schůzka skončí.
Neskončila.
„Ale problém není v tom, komu patří nápad,“ pokračoval šéf.
„Problém je v tom, že jeden z vás pracuje jako jednotlivec a druhý jako týmový hráč.“
Tomáš ztuhl.
„Týmový hráč sdílí nápady bez obavy, kdo za ně dostane kredit. Protože ví, že úspěch projektu je společný,“ vysvětlil šéf.
„Když někdo začne hlídat, komu patří která myšlenka, tým přestává fungovat.“
To bylo tvrdší, než jsem čekal.
Pak přišla věta, která rozhodla všechno.
„Upřímně – ve firmě si víc všímáme lidí, kteří dotahují věci do konce a zapojují ostatní, než těch, kteří jen hlídají zásluhy.“
Po schůzce jsme vyšli na chodbu. Tomáš nic neřekl. Jen přikývl a odešel.
Atmosféra mezi námi nebyla hned lepší. Ale něco se změnilo.
Přestal psát e-maily o tom, kdo co navrhl. Na poradách začal víc řešit konkrétní kroky, ne jen myšlenky.
A já jsem si z té schůzky odnesl jednu důležitou věc.
Ve firmách se často mluví o nápadech.
Ale kariéry nerostou na nápadech.
Rostou na důvěře.
Na tom, kdo dokáže převzít odpovědnost. Kdo komunikuje. Kdo dotáhne projekt, i když už to není vidět a není to „kreativní“.
A hlavně – kdo neřeší, komu patří sláva.
Protože ve chvíli, kdy člověk začne počítat zásluhy, ostatní začnou počítat, jak se s ním pracuje.
Dnes s Tomášem spolupracujeme normálně. Nejsme přátelé. Ale fungujeme.
Občas přijde s nápadem. Já ho rozpracuju. A na poradě ho prezentujeme společně.
Ne proto, že to tak někdo nařídil.
Ale protože oba pochopili stejnou věc.
Ve firmě si lidé nepamatují, kdo měl první myšlenku.
Pamatují si, s kým se jim dobře pracovalo.
