Článek
Rozhodli jsme se, že letos zkusíme něco jiného než tradiční Chorvatsko. Vzali jsme auto a zamířili do Zakopaného, města pod Tatrami, o kterém všichni mluvili s nadšením. Už samotná cesta horskými serpentinami byla nádherná – všude dřevěné chalupy, zelené louky a vůně lesa.
První dojem v cíli? Paráda. Ulice plná stánků, kde se prodávaly ovčí sýry oscypek, dřevěné sošky i medovina. Poláci byli usměvaví a ochotní, a já si říkala, že tohle bude opravdu příjemná dovolená. Jenže už první večer přišla sprcha.
Sedli jsme si do stylové horské restaurace – dřevěné lavice, praskající oheň v krbu, na stole karafa s vodou. Idylka. Jenže o stůl dál seděla parta Čechů, čtyři chlapi ve středním věku. Sotva dosedli, začali hulákat, objednávali všechno najednou a k tomu křičeli na číšníka česky. Když nerozuměl, mluvili ještě hlasitěji, jako by to pomohlo. „Hej, boršč! A pivo, velký!“ řval jeden. Číšník se snažil usmívat, ale bylo vidět, že jim nerozumí ani slovo.
Když jídlo dorazilo, začalo druhé kolo. Jeden z nich se rozesmál: „Ty vole, co to je? Sýr s marmeládou? To bych psovi nedal!“ Druhý jídlo fotil a komentoval: „Podívejte se, za tohle chtějí stovku! U nás by to neprošlo ani v jídelně.“ Poláci u okolních stolů se po nich otáčeli, atmosféra v restauraci houstla. My jsme se s manželem snažili být nenápadní, ale stud nám sálal z obličeje.
Druhý den jsme si řekli, že si spravíme náladu výletem na Kasprowy Wierch. Lanovka byla lákadlem nejen pro nás, ale i pro stovky dalších turistů. Fronta se táhla pomalu, všichni čekali trpělivě. Jenže za námi stála skupina českých turistů, kteří se rozhodli předběhnout. „Hele, pusťte nás, máme malé děti!“ hulákali. Jenže žádné děti neměli. Když je jeden starší Polák napomenul, že se má stát do řady, odsekl jim jeden z mužů: „Drž se svýho, nejsi v Bruselu.“ V tu chvíli jsem se nejradši propadla do země.
Večer jsme zašli do aquaparku. Děti se těšily na tobogány, ale radost jim dlouho nevydržela. Češi – tentokrát jiná parta – tam dělali takový cirkus, že se plavčíci nestačili divit. Skákali do bazénu, předbíhali na skluzavkách a smáli se cizím dětem, když je postříkali. Plavčík je několikrát napomínal, a nakonec jim odebral náramky. Reakce? „Vy jste fakt nudní, u nás by tohle prošlo!“ Lidi kolem se po sobě dívali a kroutili hlavou. Myslela jsem si, že horší už to být nemůže. Ale mýlila jsem se.
Poslední den jsme šli na tržiště koupit sýr domů. Prodavačka byla milá, nabízela nám ochutnávku, vysvětlovala rozdíly mezi čerstvým a uzeným oscypkem. Jenže za námi přišla česká rodina. Otec vzal do ruky obrovský kus sýra, pořádně ho zmáčkl a prohlásil: „Tohle má být čerstvý? To je jak guma!“ A položil ho zpátky mezi ostatní. Prodavačka zůstala stát s úsměvem, ale v očích se jí zableskla urážka. Já měla chuť se omluvit za celý národ.
Když jsme pak večer seděli na chalupě, dolehlo to na mě. Polsko je krásná země, lidé jsou otevření a přátelští. Jenže chování některých Čechů tuhle pohostinnost úplně kazilo. Vypadali jsme jako hluční, arogantní a nevychovaní turisté. A přitom by stačilo tak málo – chovat se normálně, s respektem.
Cestou domů jsem si říkala, že pokud nás Poláci mají stále rádi, musí mít opravdu srdce na správném místě. Protože po tom, co jsem tam viděla, by jiný národ možná vyvěsil ceduli: Češi? Jen na vlastní nebezpečí.
A jako ironická tečka – hned druhý den po návratu mi kamarádka poslala článek z internetu: „Češi patří mezi nejvíce vítané turisty v Polsku.“ Pousmála jsem se. Věřím tomu, ale zároveň doufám, že se nám příště podaří tuhle pověst i udržet. Protože stát se tváří v tvář cizincům a stydět se za vlastní krajany… to opravdu není zážitek, který bych si chtěla odvézt z dovolené.
