Článek
Plánovali jsme ji rok. Každý večer u večeře jsme probírali, kam pojedeme, co budeme dělat, co si sbalíme. Děti si kreslily mapy a snily o moři. Manžel hledal ty nejlepší nabídky, porovnával hotely, zjišťoval počasí. Já jsem sepisovala seznamy všeho, co budeme potřebovat, od plavek po opalovací krém. Všechno bylo připravené, sny na dohled.
Pak přišel den odjezdu. Nakonec jel jen pes k babičce. A my? My jsme zůstali doma. A to, co následovalo, se dá popsat jen jako absurdní komedie. Už to začalo nenápadně. Týden před odjezdem se dcera probudila s podivnou vyrážkou. Nejdřív jsem si říkala, že je to alergie. Ale pak se k ní přidal kašel a teplota. Doktor jen pokrčil rameny a řekl: „Vypadá to na pátou nemoc. Bude to chtít klid a čas.“ Klid a čas? My máme za týden odjíždět na dovolenou! Zkusila jsem si namluvit, že to do té doby přejde. Ale nepřešlo. Naopak, vyrážka se rozšířila, dcera byla unavená a na cestování nebyla ani pomyšlení. Dva dny před odjezdem si manžel při sekání trávy nějakým záhadným způsobem vymkl kotník. Nejdřív to bagatelizoval, že je to jen takový výron. Ale druhý den ráno už nemohl na nohu vůbec došlápnout. Návštěva pohotovosti, rentgen, ortéza a přísný zákaz jakékoli zátěže na minimálně čtrnáct dní. V duchu jsem si říkala, že je to nějaké prokletí. Celý rok plánujeme, šetříme, těšíme se, a pak se nám to takhle sesype jako domeček z karet.
Když jsem oznámila dětem, že se na dovolenou nejede, byla to scéna jako z katastrofického filmu. Slzy, křik, obviňování. "To je tvoje vina, tati, proč jsi sekal trávu, když víš, že jsme měli jet! Bylo to absurdní a zároveň neskutečně vyčerpávající. Snažila jsem se jim vysvětlit, že se to prostě stává, že zdraví je přednější, ale marně. Jejich svět se zhroutil a já jsem se v tu chvíli cítila jako nejhorší máma na světě. Manžel seděl na gauči s nohou nahoře a vypadal ještě hůř než děti. V očích měl beznaděj a v obličeji lítost. Chtěla jsem ho utěšit, ale zároveň jsem měla chuť s ním zatřást a zeptat se ho, co ho to popadlo sekat tu trávu zrovna teď. Přišlo mi to jako ironie osudu. Celý rok se snažíme, abychom si odpočinuli, a teď nás čeká „dovolená“ v domácím prostředí, s nemocným dítětem a manželem o berlích. No paráda. Jediný, kdo si to užil, byl náš pes Max. Ten totiž už dlouho dopředu „věděl“, že pojede k babičce na venkov. A to je pro něj to nejlepší, co se může stát. Babička ho rozmazluje, krmí ho, bere ho na dlouhé procházky a dovolí mu spát v posteli. Když jsme ho k ní vezli, měl takový ten výraz „Čau lidi, já si to jdu užít, vy se tu klidně dál trapte.“ A musím říct, že mu to upřímně závidím.
Babička, ta jediná si zachovala zdravý rozum. Zavolala nám, utěšovala nás, a hlavně se smála. "No vidíte, aspoň si odpočinete doma. Vždyť jet s nemocným dítětem a chromým manželem na dovolenou by byl horor. A měla pravdu. Pohled na ni, jak se culí a říká, že si Maxe užívá, mi dodal aspoň trochu optimismu. Někdy stačí jen slyšet, že v tom člověk není sám.
Tak jsme strávili týden doma. Dcera se postupně zotavovala, manžel skákal na jedné noze, a já jsem se snažila udržet nad vodou. Místo moře jsme měli vanu, místo písku z pláže drobečky pod stolem a místo exotických drinků ledovou vodu s citronem. Nakonec to nebylo tak hrozné. Naučila jsem se, že i doma se dá relaxovat. Že nemusíte jet tisíce kilometrů, abyste si odpočinuli. A že nejdůležitější je být spolu.
A pak je tu ještě jedno ponaučení. Někdy, ať se snažíte sebevíc, to prostě nevyjde. Život píše ty nejzajímavější scénáře a my můžeme jen přijmout, co nám přihraje do cesty. A místo pláče se zkusit zasmát. Protože co jiného nám zbývá? Příště, až budeme plánovat dovolenou, budeme mít na paměti, že to nejdůležitější je zdraví a pohoda. A že pes k babičce, to je taky dovolená. A možná i ta nejlepší. Protože ta proběhne vždycky bez problémů. Teda, doufejme. Co myslíte, je tohle přání jenom utopie, nebo máme šanci na změnu?
